Kapitola 5

11. května 2017 v 0:47 | Shiruba |  Ztracená síť
Úterý 3. Květen 2301
15:20

"Ahoj Dare. Buď hodný, já jsem přítel." Pokusím se usmířit šelmu třesoucím hlasem. Žádný účinek. Couvnu a narazím zády o stůl.

Tvor je připraven k útoku a pozoruje mě nenávistnýma očima. Vrtí ocasem, jako kočka, které se něco nelíbí.

Nestihnu ani přemýšlet, co dělat a Dar vyskočí proti mně. Zakryji si rukama tvář, cítím silný náraz a neskutečnou bolest.

Nedokážu ani vykřiknout. Po tváři i rukou mi stékají potoky krve. Ostré drápy a zuby se mi pokoušejí dostat k tváři a krku.

"POMOOOOC"! Zmůžu se alespoň na výkřik, ale nic se neděje. Žádná pomoc nepřichází.

Při snaze uniknout pozadu běsnící bestii, končím ani nevím jak na zádech. Choulím se do klubíčka a čekám, až ta hrůza konečně pomine.

17:00
Otevírám pomalu oči. Ani nevím, kdy se mi zavřeli. Chvíli zaostřuji a vidím nad sebou jeho tvář. Hladí mě ve vlasech a má hlava zřejmě spočívá na jeho stehnech.

"Jak Ti je?" Optá se nešťastně. Chci mu odseknout, ale má tak zoufalý pohled, že si to radši odpustím.

"A víš, že ani nevím? Bolí mě snad úplně všechno a - vidím nějak divně."

"No, víš, to bude asi tím, že máš zavázané jedno oko." Kousne se do rtu a v očích se mu zalesknou slzy.

"Cože?! Proč? Mám to oko vůbec?"

"Máš, ale bylo to těsný."

"Uvidím ještě?"

"Jo, uvidíš, neboj."

"Ale no tak, nedívej se tak pohřebně." Pokusím se o úsměv. "Nechybí mi nějaká končetina, že ne?"

"Ne, jsi celý, nebo aspoň v tomto ohledu. Jen mě to mrzí. Měl jsem dát větší pozor."

"Nic si z toho nedělej. Budu v pohodě, snad. Jak to, že ta bolest není tak zoufalá, jako když jsi mi kuchal záda?"

"Možná proto, že máš v sobě velké množství narkotik. Až pominou, už to nebude tak dobrý."

"Už se nemůžu dočkat." Protočím oko v sloup. "Kde TO je teď?"

"Dostal náhubek a je na řetězu. Doufám, že mu bude chvíli trvat, než se z toho dostane."

"To nemá žádnou speciální klec, z který se nedá dostat?"

"Pochop, zatím nebyl důvod ho zavírat."

"Pravda. Vlastně vám to tu dost narušuju, co?"

"Ne, já jsem rád, že tu jsi." Pousměje se.

"Opravdu?"

"Ano, konečně si mám s kým povídat." Srdce mi na chvíli vynechá pár úderů, jak nevinně a šťastně se usměje. "Jen mě mrzí, že Ty kvůli mně jen a jen trpíš. Od první chvíle, co jsi mě poznal."

"Naopak, myslím, že v den, kdy jsem si Tě poprvé všiml, jsem konečně začal žít."

Rozzáří se mu oči a zprudka mě obejme, že mi málem vyrazí dech.

"Bál jsem se, že mě budeš nenávidět."

"Není důvod Tě nenávidět. Udělal jsi za mě to, co já nebyl schopný udělat celé roky." Pohladím ho po zádech, díky čemuž se mi naskytne pohled na mou celoplošně obvázanou ruku. Chvíli si jí prohlížím a najednou mi do zorného pole něco vstoupí. Podívám se za Blázna a vidím tam opět sedět tu příšeru. "Bože můj, už je to tu zas."

"Co?" Odtáhne se ode mě a chvíli překvapeně kouká. Pohodím hlavou za něj a on se otočí.

"Dare zmiz! Vypadni!" Vstane a vyhodí šelmu za dveře. "Když se neumíš chovat, tak máš smůlu! Buď od té lásky a někam se na pár dní ztrať!"

"Poslechne?"

"Ne. Budu muset hold mít vždycky aspoň jednoho z vás na očích."

"A co v noci? Musíš přece někdy spát."

"Ano. Budu spát u Tebe." Prohodí jako by nic.

"Ok." Ušklíbnu se.

"Jak Ti vlastně šlo psaní?"

"Spíš nešlo, než šlo."

"Chceš s tím nějak pomoct?"

"To je dobrý, jen mi dej čas."

"Víš, že už jsem jednou zkoušel někoho, jako jsi byl Ty změnit?"

"A jak to s ním dopadlo?"

"Asi se budeš divit, ale - zabilo ho to." Chvíli hledí kamsi do prázdna, dokud ho neprobere má snaha posadit se. "Počkej, pomůžu Ti."

"Au, díky. Co ho zabilo?"

"Tenhle život. Sebrat se a po svých si dojít pro cokoliv. Číst z papírových knih, chodit po reálné zemi, žít reálný život. Znal jen počítač a mobil. Deset let se ani nehnul z jednoho místa."

"Když říkáš, že neudělal ani krok, jak chodil třeba na - eh, no víš."

"Na toaletu?"

"Jo, to jsem přesně myslel."

"To je jednoduché, nechal si udělat všechny místnosti jakožto jednu velkou. A to včetně koupelny. A když máš všechno tak krok, dva od sebe, moc velký pohyb to není. A ještě, když máš židli na kolečkách."

"Eh, tak takhle zle na tom zas nejsem."

"Ne, proto věřím, že Ty se změnit dokážeš. Ale on - neuměl ani chodit. Přinesl jsem ho sem a snažil jsem se ho učit. Ne, že by se nesnažil, ale asi toho na něj bylo najednou hrozně moc a jeho tělo to nezvládlo.

"Jak umřel?"

"Myslím, že dostal infarkt, nebo mrtvici. Ačkoliv, spíš to bylo kompletní selhání organismu."

"Jak tu byl dlouho?"

"Necelý týden. Vlastně možná jen tři dny. Už nevím. Je to dávno. Chtěl to dokázat. Nevím, co ho tolik táhlo kupředu. Nevím ani, proč se tak moc snažil. Oceňoval jsem to na něm. Ta touha. Měl v očích bezmeznou oddanost a touhu. Řekl mi, že kvůli mně to dokáže. Chtěl se pokusit přeběhnout místnost ke mně. Po pár krocích padl k zemi. Mrtvý." Skloní hlavu a já vidím, jak mu tečou slzy. "Víš co je nejzvláštnější?"

"Hm?"

"Jednou jsem za ním v noci přišel, protože jsem o jeho způsobu života věděl. Byl vzhůru a jako vždy si žil svůj virtuální život. Promluvil jsem mu do duše. Podíval se na mě a po několika dlouhých minutách mi řekl, že pro mě udělá cokoliv na světě a že mě bude následovat až do konce života. To taky udělal. A mě to bude navěky trápit."

Přemýšlím, co mám udělat. V duchu si měním tenhle svět na herní. Tam vlastně taky prožíváme kdeco všechno, ale nenamůžeme se u toho, a když se umře, jede se znovu. Opatrně se k němu přisunu a neohrabaně ho obejmu.
Blázen se ke mně přitulí a rozvzlyká se.

"To bude v pořádku, uvidíš." Utišuji jej.

Po nějaké době mi v náruči usíná. No, aspoň je to pro jednou naopak. Opatrně mu prohrábnu vlasy. Je to hezké. Už chápu, co se mu na tom tolik líbí.

Pousměji se a během chvíle se mi taky oči zavřou.


Středa 4. Květen 2301
6:07
Ucítím na svém klíně pohyb, což mě probudí ze snů.

Pohlédnu dolů a pousměji se. Je u mě schoulený jako koťátko.

Pohladím ho po světlých vlasech a on se lehce zavrtí. Je roztomilý.

Ze zasnění mě probudí zavrčení, které rozhodně nepochází od zelenoočka. Pomalu otočím hlavu, což mi potvrdí mou domněnku. Sedí mezi dveřmi a nenávistně mě sleduje.

Začínám mít pocit, že ho chápu. On žárlí. Vidí ve mně konkurenci a tak se mě chce zbavit. Já se ale nedám.

"Nemůžu se zbavit dojmu, že máš stále ještě utrum, takže bys měl jít možná vrčet někam jinam. Hele, moc si u něj nepřilepšíš, když se mě budeš snažit zabít. No tak, zmiz, než se probudí. Nemůžeme spolu vycházet aspoň kvůli němu?"
Dar si mrzutě odfrkne, otočí se a odejde. Oddychnu si.

"Hmm, co se děje?" Zamumlá mladík.

"Dobré ráno." Pozdravím ho a uhnu mu pramen vlasů z tváře. Otevře své zářivé oči. Tuhle jeho stránku mám rád. Tu milou a bezbrannou.

"Dobré. Jak dlouho jsme spali?"

"Jen celou noc." Zasměji se.

"Dobře. Půjdu udělat snídani, jo?"

"V klidu odpočívej. Nemusíš ještě vstávat, jestli nechceš."

"Dobrý, já už bych asi stejně neusnul." Pomalu se zvedne a pohlédne na mě. "Promiň za ten můj včerejší nervový kolabs."

"V pořádku, nic se neděje."

"Díky." Pomalu odejde do kuchyně a já si až nyní uvědomím, že jsem spal v sedě a jsem celý rozlámaný. Protáhnu se a zakřupají mi snad všechny kosti. Mimo to se také ozvou všechny mé rány.

7:00
Sedíme proti sobě u stolu a snídáme.

"Co rány?"

"Už je začínám cítit. Intenzivně."

"Bude hůř, věř mi." Oznámí mi smutně.

"Co se budeme dneska učit?" Zeptám se zamyšleně.

"Tvůj zájem mě těší." Vysloužím si zářivý úsměv. "Dneska ještě budeš zkoušet psaní. Ale přidáme k tomu tělesnou výchovu."

"Dobře a to je jako co?" Trochu znervózním.

"Zpevníme Tvé svaly. Naučíš se pohybovat v terénu a časem Tě taky naučím bojovat."

"Bojovat?"

"Ano. Uvědom si Leo, že prakticky celý svět je našim nepřítelem. Bez znalostí bojového umění dlouho nepřežijeme."

"Dobře. Hele, máme nějaký cíl, nebo tak něco?"

"Myslíš něco, za co by stálo bojovat?"

"Jop."

"Zničit režim. Donutit lidi přemýšlet. Podívej se na život, jaký jsi žil. O čem byl?"

"O tom žít a plnit rozkazy?"

"Neměl jsi žádný cíl, nebylo nic pro co žít. Miloval jsi někdy někoho? Znamenal pro Tebe někdy někdo něco?"

"Myslím, že ne."

"Změna plánu. První, čím dneska začneme, bude emoční výchova."

"To zní děsivě."

"Jsi inteligentní, myslím, že to pochopíš celkem rychle. Snad."

"Díky za poklonu. Budu se snažit."

8:15
"Takže, co víš o citech a emocích?"

"Eh, ani moc - nic?"

"Dobrá. City, nebo-li emoce jsou něco, co chováme k jiné osobě, zvířeti, nebo i věci. Mohou být pozitivní, negativní, nebo neutrální. Když jsou neutrální, je Ti daná osoba lhostejná, nic pro Tebe neznamená a nějak Tě nezajímá. Negativní, ty k sobě například chováte s Darem. Je to nenávist, nechuť, odpor a podobně. Z nějakého důvodu nechováš k dané osobě žádné sympatie."

"A ty pozitivní?" Zeptám se, když je chvíli ticho.

"To je přátelství, nebo různé druhy lásky."

"Druhy lásky?"

"Ano, je například mateřská láska, láska k místu, k zvířeti, nebo jistým způsobem miluješ i kamarády. A pak je tu partnerská láska, ta je zřejmě nejsilnější ze všech citů."

"Dotaz. Co je mateřská láska a jak se jakákoliv láska pozná?"

"Ou. Mateřská láska bývá vztah mezi rodiči a jejich dětmi. To je něco, co už bylo zapuzeno. Teď jsou množící střediska. Takže své matky většinou ani neznáte. Je to odporné. Všimni si, že neexistují staří lidé. Jakmile se dosáhne jistého věku, nechají vás díky těm čipům prostě vypnout."

"Počkej, jak vypnout?"

"Prakticky vám vybouchnou v těle. Buď Ti to zlomí páteř a míchu, pokud je to ve stejných místech, jako jsi ho měl Ty. Nebo se taky dává k srdci, a když Ti něco vybouchne u srdce, máš smrt jistou. Některé čipy po explozi vyvolají tak silnou otravu krve, že jsi do hodiny, nejvíc do dvou mrtvý. To vám ve škole neříkali, viď?"

"Ne." Jsem otřesený. Opravdu fungujeme, jak si přejí jiní. Ne, já už ne. A on taky ne.

"Když mají domácí roboti podezření, že je něco špatně, okamžitě informují vyšší, to samé učitelé."

"To jsou ale lidé, ne?"

"Pche. Jsou to androidi. Snad si nemyslíš, že by "Ti jenž chrání řád" dovolili, aby vás učili lidé. Lidi chybují, jejich dokonalý roboti ne. Znáš R.U.R.?"

"Ne, co je to?"

"Kniha. Je už dost stará. Napsal jí Karel Čapek roku 1920. Je o robotech, kteří měli lidem pomáhat a ulehčovat jim práci. Nebyli takový, jaké známe dnes, ale i přes to to byl lidský vynález."

"Něco mi říká, že se tam něco zvrtlo." Nadzdvihnu obočí.

"Ano, roboti byli původně stvořeni pro pomoc člověku, aby lidé neumírali hlady a podobně, ale pak je začali používat pro války. Roboti se časem vzbouřili, vyhlásili lidstvu válku a až na jednoho jediného člověka všechny vyvraždili. Ten jediný člověk stále pracoval rukama, což ho taky zachránilo. Roboti také potřebovali někoho, kdo je bude opravovat. Roboti neměli city. Ale ve dvou robotech se probudily. V jedné robotistické ženě a v jednom muži. Zamilovali se do sebe a stali se novou nadějí pro svět."

"Uau, drsný."

"Tak trochu. A víš Ty co? Máš za úkol si to najít v knihovně a přečíst."

"Cožeco?"

"R.U.R. Přečti si to. A ber to jako rozkaz." Zasměje se. Já jsem ale pořád ještě mírně zmatený.

"Mám číst - knihu?"

"No, ano. Vítej v mém světě. Tady se píše ručně, čtou knihy, vyhledává ve slovnících, hrajou deskové hry a podobně. Nějaké dotazy?"

S veselým úsměvem na mě hledí a já na něj jen zírám s otevřenými ústy. Už teď mám z toho všeho abstinenční příznaky a on po mě ještě chce, abych četl? Měl jsem vždycky problém i jen přečíst článek na internetu, nebo zápisy. Už jen to psaní mě odrovnává.

"Co že to bylo dneska na programu?" Zeptám se zděšeně.

"Tělesná výchova. A i na tu dneska dojde. Den má 24 hodin a za takovou dobu se toho dá stihnout."

"Počítáš do toho i spánek, že ano?"

"Ale jistě, takové dvě, tři hodinky ke spánku bohatě stačí, ne?" Ušklíbne se a tentokrát už se nezmůžu absolutně na nic. Jen čelist mi klesla nejspíš až k podlaze. Myslí to vážně? "Klid, jen žertuju." Rozesměje se, ale já ještě čekám, aby si to nerozmyslel. "Samozřejmě, že Tě taky nechám se v klidu vyspat. A nebudou to jen tři hodiny, neboj. Přece Tě nechci zabít."

"No, chvílema mám pocit, že i jo."

"Jen klid." Utírá si slzy smíchu, nepochybně ho pobavila má reakce. "Co bys rád jako první?"

"Od tužky mám ještě ze včerejška otlačeniny." Postěžuju si.

"Dobrá. Tak co zkusit ten tělocvik?"

"Jak myslíš. Co se u toho dělá?"

"Uvidíš. Pojď se mnou."

Vede mě chodbou, až zahneme do jednoho z mnoha pokojů. Je dost velký a celý vypolštářovaný, jsou tu nějaké divně a hlavně děsivě vypadající věci.

Nervózně pohlédnu na svého společníka.

"Co je to?"

"Tohle, můj milý Leo, to je tělocvična." Usměje se. "Pojď sem." Vybídne mě a postavíme se doprostřed místnosti. Po té před sebe natáhne ruce a několikrát udělá divné pohyby celým tělem směrem k zemi. "A tohle byly dřepy. Teď to udělej Ty. Aspoň pětkrát."

"Proč? Jaký to má význam?"

"Prostě to udělej."

Poslechnu. Poprvé to není tak zlé. Když se po vykonání úkolu opět narovnám, bolí mě nohy a záda. A snad úplně všechno!

"Hm, to není zlé. Tak to udělej ještě dvacetkrát."

"Cože?"

"No, prosím, dělej." Pokyne klidně. Tentokrát však vypadá, že si nedělá legraci.
Začnu. Po šestém dřepu mám pocit, že umřu. On v klidu stojí opřený o stěnu a pozoruje mě. Asi se mi za něco mstí. Je to trest, určitě. Jinak si to neumím vysvětlit.

Konečně poslední pohyb k zemi a vzhůru. Znaveně se svalím na zem do sedu. Cítím, jak ze mě teče pot a v těle mi pulzuje.

"Za co tohle prosím Tě bylo." Dýchám vyčerpaně.

"Tohle byl jen začátek, příteli."

"Což znamená?"

"Že bude hůř."

Vzhlédnu a vidím jeho soucitný pohled. To je jasný signál, že hůř opravdu bude. Lehnu si a zavřu oči.

"Tělocvik budeš mít každý den."

"COŽE?!!" Vzpružím se.

"Musíš zesílit." Zírám na něj a mám pocit, že každou chvílí zemřu.
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.