Kapitola 4

20. dubna 2017 v 21:03 | Shiruba |  Ztracená síť
Neděle 1. Květen 2301
17:00
"Ty tu nemáš hlídacího mechaňáka?" Zeptá se, když ho téměř surově strčím do své ložnice.

"Je v režimu spánku. Na vem si tohle na sebe."

"Proč?"

Protočím oči v sloup.

"Pokud sis nevšiml, všichni chodí skoro stejně oblečení a Ty - tak trochu vyčníváš. Aby ses dostal někam do pryč, musíš splynout s davem."

"Brzy po Tobě taky půjdou."

"To já vím. Odkud vlastně jsi. Jak dokážeš fungovat? Proč jsi, jaký jsi?" Vypadne ze mě najednou, aniž bych si to stačil řádně promyslet.

"Čekal jsem, kdy ze mě začneš páčit informace. Ale myslím, že není vhodná chvíle na otázky a odpovědi. I já se mám na co ptát. Ale až později."

"Fajn, ale jedno chci vědět. O co Ti jde?"

"To Ti řeknu, až si budu jist, že to ještě neotočíš. Vypadnu. Pokud se budeš chtít ukrýt, jsi u mě vítán. Mimochodem, díky za záchranu."

"Jo, není zač. A kde Tě vlastně mám hledat?" Dívá se na mě tím svým pronikavým zrakem a já v něm cítím nedůvěru. "Co je?"

"Nic, jen přemýšlím."

"Nad čím?"

"Jak těžké pro mě bude Tě zabít."

"P-proč?"

"Pokud mě zradíš, nedáš mi moc na výběr. Ne, že by mi to bylo po chuti."

"To je výhružka?" Zeptám se tlumeně, ale beru to překvapivě klidně.

"Varování." Takže výhružka, jenom jinak formulováno. "Měl bych jít. Hodně štěstí Leone." Kývne na mě a vyleze z okna. Asi se zbláznil, protože ulice jsou plné lidí.

Vyhlédnu nenápadně z okna a jen žasnu. On zmizel. A neodpověděl mi na otázku, jak ho najít.

Rozhlédnu se po místnosti. Vzít si s sebou i jen jedinou věc do vyhnanství by bylo čiré šílenství.

A než se ho vydám hledat, musím taky ve svém těle najít kontrolní čip. Ale jak? On se ho už určitě zbavil, a když to dokázal on, dokážu to taky.

Zatím budu předstírat, jako že nic. Budu se chovat normálně a až přijde vhodná chvíle, najdu ho.

Pondělí 2. Květen 2301
9:00
Sedím doma u počítače a snažím se soustředit na učení. Hlavu mám podepřenou a plnou zmatku. V myšlenkách mám jediné. Čip. Najít čip.

Najednou mi svitne. Něco jsme se o tom učili. Místo, na které máme být nejopatrnější. Neřekli proč. Ale dal bych krk za to, že nejcitlivější místo, je to, na kterém je ta zproradná věc. Ale které to místo bylo?

Až skončíme, musím prozkoumat staré zápisy.

13:30
No sláva, bylo na čase. Hledám si složku biologie a přemýšlím, ve kterém ročníku jsme to brali.

Postupně projíždím všechny soubory.

15:43
Objekt nalezen. Nejcitlivější místo lidského těla je-

"To je snad špatný vtip, ne?" Zamumlám mrzutě. "No jistě, co kdyby měl někdo nějaký chytrý nápad a manipuloval, že? Ať u toho rovnou zemře."

Temeno hlavy. Jak se mám asi dostat k temeni? Já vím jak, těžko. Blázne, proč mi nepomůžeš? Namočil jsi mě do toho a teď jsi mě nechal na pospas osudu.

Po tváři mi steče slza. Musím to nějak zkusit.

16:00
Robotovi jsem dal opět volno. Když to budu dělat moc často, za chvíli bude mít podezření, že je něco špatně a nahlásí mě.

Jdu do koupelny, kde se zamknu a hledám břitvu na holení. A, tady je. Kontroluji, zda je dost ostrá.

Prohrábnu si vlasy na zadní části hlavy a přiložím hrot ke kůži.

"Nedělej to, cvoku." Ozve se od okna, kterým se mi sem souká zelenooký. "Ten čip tam není. Hlava je skutečně místo, na které si člověk musí dávat pozor, ale ten čip tam není. Aspoň ne tam, kam míříš."

"U obvodů! Co tu kruci děláš?!"

"Nekřič tak, někdo Tě uslyší."

"Kde ses tu vzal?"

"Ale, jen jsem se byl ujistit, že ses ještě nenechal zatknout, nebo zabít." Ušklíbne se a vezme mi z ruky holítko. "Ale když tak na to tak koukám, s tou smrtí Ti nemusí nikdo pomáhat."

"A kde teda je?"

"Lehni si na břicho a já Ti tu věc vypreparuju. A sundej si triko. Mimochodem, jak dlouho bude robot spinkat?"

"Ještě tak-" Pohlédnu na hodinky. "tři hodiny."

"Fajn, to by nám mělo stačit."

"Stačit na co?"

"Na operaci, sbalení, útěk a možná i na Tvé meziotázky. Někde mezi tím se stihnu ještě modlit, že to přežijeme." Chystám se na něco zeptat, ale než stihnu říct i jen slovo, zarazí mě. "Pak Ti to vysvětlím. Lehni."

Poslechnu, svléknu se do půli těla a lehnu si na chladnou zem.

"Na, zkousni to a snaž se nekřičet." Přikývnu a zkousnu kus látky, jež mi podal.

Ucítím kdesi velice blízko páteře bodavou bolest. Zatínám zuby bolestí a z očí mi tečou slzy.

"Vydrž, brzy to bude." Slyším jakoby z dálky. Nevnímám nic jiného než nesnesitelnou bolest. Myšlenky, starosti a veškeré pocity, jako by z ničeho nic zmizely a nahradila je prázdnota. Svět kolem mě pomalu mizí, jako by upadal do husté mlhy.

Úterý 3. Květen 2301
3:00
Pomalu otevírám oči. Lehce se pohnu a zaúpím. Záda mám v jednom ohni.

Rozhlédnu se kolem sebe. Už nejsem v koupelně. Ani doma. Kde to jsem? Je tu tma.

Ležím na boku a zřejmě na něčí posteli.

Nějak mi teď dochází-. Kde mám oblečení? Jsem nahý? Ne, jen triko mi chybí. Už si vzpomínám, svlékl jsem si ho vlastně sám.

Jsem přikrytý i nějakou dekou. Ale kde je Blázen? Bojím se promluvit.

Slyším kroky.

"Dobré ráno, už jsi vzhůru?" Ozve se tiše, mě už dobře známí hlas. "Jak Ti je?"

"Au." Zaskučím, když se pokusím otočit.

"Nehýbej se."

Ucítím na zádech něco chladivého. Zřejmě obklad, nebo něco takového. I přes zákaz se hýbat se otočím na břicho, protože pozice, v níž jsem se nacházel, byla velmi nevyhovující.

"Kde to jsem? Co se stalo?" Zachroptím. Pohladí mě ve vlasech. Je to zvláštní a velmi příjemné.

"Omdlel jsi. Nemám Ti to za zlé, nejsi na takovou bolest zvyklý." Mluví klidně a tlumeně. Tak jako, když jsme vedli náš první rozhovor.

"Na to se dá zvyknout?"

"Na všechno se dá zvyknout, Leo."

"Kde to jsme?"

"U mě doma. Vítej ve vyhnanství." Čekal bych škodolibost, ale zní spíš smutně. "Odpusť, že jsi neměl čas si to všechno pořádně promyslet a rozloučit se se starým životem."

"Nebylo už co si promýšlet, ani s čím se loučit. A díky."

"Nemáš za co."

"Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?"

"Pár hodin."

Pohlédnu na svou ruku, ale hodinky tam nejsou.

"Odpusť, ale všechny tyhle věci se dají velice lehko zaměřit. Zůstali tam. Stejně tak mobil a podobně."

Kývnu, složím si ruce pod hlavu, kterou na ně položím.

"Neumím žít mimo virtuální svět." Zamumlám.

"Naučím Tě to. Vlastně to není tak těžké. V první řadě by bylo dobré si zvyknout na hmotné věci."

"Na jaké? Počítač byl taky hmotná věc, mobil taky a o všechny tyhle hmotné věci jsem přišel."

Pootočím hlavu a postřehnu, jak protočil oči v sloup.

"Teď si ještě odpočiň, já Ti to pak všechno vysvětlím." Usměje se mile a po chvíli odchází.

Je divnější, než se mi zprvu zdálo. Jednou je milý, tichý, má takový měkký pohled a jindy je rána na ránu a jak hrom do police. Musím se ho na to později také zeptat.

Ještě pár minut přemýšlím, než se mi oči samovolně zavřou.

Úterý 3. Květen 2301
9:00
"Au!" Zaúpím, když ucítím dotyk na ráně. Probudilo mě to a já mrzutě otočím hlavu na stranu, abych zjistil, proč to udělal.

Srdce se mi téměř zastaví, když shledám, že vedle postele nikdo nesedí.

"Jsi tu? Blázne? Haló!" Opět mě v ráně zabolí a já zkřivím tvář. "AUUUU!!!! Co je to?!"

Ozve se dusot a ve dveřích se objeví zelenooký.

"Dare! Nech ho! Dolu!" Vykřikne příchozí a vrhne se k posteli.

Něco mi žuchne na záda a pak to seskočí na zem. Vypadá to trochu jako kočka, ale má drápy jako lenochod a taky větší zuby. Vysoké je to skoro po Bláznovi boky. Tělo je velmi štíhlé a šlachovité a není to ani tolik chlupaté.

"Co-co je to?" Zaskučím a snažím se zadržet slzy bolesti.

"Tohle? To je můj domácí mazlík. Nečekal jsem, že se s ním setkáš tak brzy a tak jsem Ti o něm neříkal."

"No, budiž, ale co to vlastně je?"

"O tom jindy. Škrábl Tě rovnou do té rány. To je ale šikula."

"No, když myslíš. Bolí to jak čert."

"Bude to zase dobré, neboj." Opět mě začne hladit po vlasech a ošetří mi ránu. "Jak ses vyspal?"

"Spánek ušel, probuzení ani ne. Nevíš, jestli už po mě jdou?"

"Ještě ne. Bude jim to asi chvíli trvat."

"Ani třicítka?"

"Myslím, že ten zjistí, že jsi pryč nejdřív tak dneska. Záleží Ti na něm?"

"A víš, že ani nevím?"

"Nechci se ho nějak dotknout, ale je vyloženě na jejich straně. Je tak naprogramovaný a dává hlášení pokaždé, když má pocit, že je něco špatně. Jsou tak nastavení všichni roboti."

"Já vím. Naučíš mě dneska jak žít v jiném světě?"

"Chtěl bys? Můžem začít, ale za jeden den se žít nenaučíš."

"A jak dlouho to zhruba trvá?"

"Celý život se člověk učí. Vždy je něco nového, co můžeš poznat."

"No dobře. Asi to bude ještě dřina."

"To ano. První, co Tě hodlám naučit je psát."

"Umím psát."

"Ručně?"

"Eh, ne, to neumím."

"Tak vidíš. Taky se naučíš zacházet se slovníkem. Papírovým slovníkem. Což znamená s knihou."

"Už teď zjišťuji, že to nebude tak lehký, jak jsem si myslel." Povzdechnu si a s námahou se posadím.

"Nemáš hlad?" Napadne ho a usměje se.

"No, něco bych i snědl."

"Ok, jdu připravit snídani, tak pak přijď."

"Fajn."

Je pryč. Prohlížím si byt. Je velký asi tři metry krychlový. Nad oknem nacházejícím se proti dveřím jsou staré zašedlé, ale dříve zřejmě béžové, rudě vzorované závěsy.

Celkově toho v místnosti moc není. Pod oknem je psací stůl a naproti posteli knihovna.

Přijdu k oné skříni a prohlížím si nápisy na hřbetech knih. Většinou jsou to slovníky a atlasy. Zřejmě to tu má jako studovnu, nebo něco takového.

"Jídlo!" Uslyším, což mě vytrhne z přemýšlení.

"Už jdu!" Odtrhnu oči od knih a vyjdu ze dveří. Přede mnou je dlouhá chodba, potažená dříve červeným kobercem, nyní ale byl jako všechno tady, zašedlý a místy poničený. Na stěnách jsou tapety s květinami a ptáky.

Chodba je to celkem dlouhá a za rohem se stáčí doprava. Až několik metrů za rohem nacházím schodiště dolů.

"Kde jsi?" Zavolám pod schody a rozhlédnu se. Vpravo i vlevo jsou dveře. Takže kam?

"Promiň, zapomněl jsem Tě nasměrovat." Ozve se za mnou a já nadskočím.

"Jo, příště by se hodila GPS, nebo nakreslit šipky, nebo ta věc, sakra jak se tomu nadává." Promnu si čelo.

"Myslíš mapu?"

"Jo, přesně tu." Usměji se. Jdu za ním a objevíme se v jídelně. Je tu jen stůl a skříň, na které stojí hodiny. "Mohl jsem z Tebe mít smrt. Vyděsils mě." Upozorním, když si sedám.

"Jejda, tak to se omlouvám. Já nerad." Zasměje se a přinese dva talíře. Jeden položí přede mě. Druhý na opačný konec stolu, kam se sám usadí. "Copak, koukáš se na tu snídani nějak nedůvěřivě." Na jeho tváři se opět objeví veselí úsměv.
"No, je to snad poprvé v mém životě, co jsem dostal jídlo od člověka. Nebo spíš dělané člověkem. Je to nezvyk. Nikde žádný robot, nic."

"Oho. Ale neboj, na to si brzy zvykneš. Neboj, je to dobré."

Chvíli ještě zírám na plátky šunky, nakrájená vařená vajíčka, sýr a chleba s máslem. Nakonec váhavě začnu jíst.

Když ukousnu první sousto, zarazím se. Je to moc dobré. Lepší, než jídlo vyžadováno od robota.

"Tak co? Chutná? Pokud ne, udělám něco jiného." Nabídne se lehce opatrně.

"Zůstaň sedět. Je to výborný. Jsem překvapený, protože jsem tohle nikdy nejedl."

"Opravdu? Pro mě u je to celkem normální. Jím to skoro denně."

"Fajn jídelníček. Na ten si zvyknu rychle."

"Jsem rád, že Ti chutná. Po jídle bychom mohli začít s učením. Pokud budeš chtít."

"Ok. Proč ne."

"Dare, ne!" Zakřičí a vyskočí ze židle, až opět nadskočím. Pomalu otočím hlavu a dívám se do divokých světle modrých očí. Má napřaženou packu a drápy se téměř dotýkají mých zad. Ucuknu. "Dare, dolu! Mazej odsud!" Zakřičí a kočka neochotně seskočí z opěradla mé židle. Ještě chvíli za ní zděšeně zírám.

"O co se to kruci pokouší?" Zeptám se a pomalu se otočím čelem ke svému hostiteli.

"Cítí krev z té rány. On, touží po krvi. Chce jí. Vlastně z ní žije." Opět téměř šeptá. Zřejmě z toho nemá moc velkou radost.

"Takže mi bude chtít rozervat záda a vytahat vnitřnosti, dokud se mi to na zádech nezhojí?"

"No, pokud dřív pochopí, že jsi přítel, tak ne. On, nesnáší cizí. Pořád Tě zřejmě bere jako vetřelce."

"To mám opravdu radost." Utrousím a lehce otřeseně si dojím snídani. Stále cítím v zádech ledový pohled.

Po jídle jdeme zpátky do studovny. Jsem posazen za stůl a Blázen začne něco hrabat v šuplících. Vytáhne linkový papír a nějaké sešity.

"Tohle je písanka." Ukáže mi jeden A4 sešit. "Už je poněkud popsaná, proto tu máš ten papír. Vysvětlím Ti, co budeš dělat." Otevře písanku a ukáže na několikacentimetrové písmeno. "Tohle vždycky několikrát obtáhneš a budeš se snažit zapamatovat ty tahy, pak to jedno písmeno budeš přepisovat na ten papír. Můžeš klidně přes dva řádky, nebo přes kolik se Ti to bude psát nejlíp. Já si teď musím něco zařídit. Brzy se vrátím. Ty se zatím snaž, jo?"

"Ok a co mám dělat, když sem přijde ta kočičí bestie?" Otočím se k němu, když už je mezi dveřmi.

"Někam ho zavřu."

"A co když vezme roha?"

"Tak se modli, aby šel zrovna jinam." Usměje se a odejde.

Sakra, teď abych se bál víc než před tím. Obluda na krku, policie na krku a já se mám spoléhat jenom na jednoho blázna! Kam jsem to dopracoval?

No budu se raději soustředit na to psaní.

Pomalu obtahuju písmenka a snažím se je překreslit. Musím říct, že mi to spíš nejde, než jde. Tohle jsem nikdy nedělal. Vlastně jsem ručně nemusel nikdy nic dělat.

"KŘUP!" Tužka se zlomí. Chvíli na ní překvapeně koukám. Asi jsem moc tlačil. No jo, ale co teď?

"Jsi tu? Mám problém!" Zavolám ze dveří. Nic. "Haló, blázne? Kde jsi?" Pomalu jdu chodbou a hledám, kde by mohl být.

Objekt nenalezen. Vracím se zpátky a přemýšlím, co mám dělat.

Vejdu zpátky do pracovny a sednu si ke stolu. Zírám na desku stolu a přemýšlím, co mi tu chybí. Už to mám. Kde je ta tužka? Pozdvihnu obočí, když v tom mi svitne.

Pomalu se otočím ke dveřím a mé obavy se pomalu potvrzují. Sedí tam, přímo přede dveřmi, připraven k útoku na jedinou živou bytost v místnosti, krom něho samotného. Na mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.