Kapitola 3

23. března 2017 v 22:18 | Shiruba |  Ztracená síť
Pondělí 4. únor 2301
6:48
Je pondělí a já po dlouhé době jdu do školy.

Několik měsíců jsem strávil v léčebně psychických poruch. Po propuštění jsem byl ještě nějakou dobu sledován. Také jsem dostal prášky, které ještě stále beru.

Blázen se od chvíle, kdy mě zatkli, neukázal. Jsem za to rád. Téměř už zmizel z mé paměti, což je dobře. Prý až prášky doberu, už si ho nebudu pamatovat vůbec.

Úterý 19. únor 2301
6:00
Vstávám a připojuji se k on-line síti. Jsem unavený, takže do budovy nejdu. Ono je to doma i lepší. Můžu si u toho dát něco dobrého, ačkoliv - mé tělo volá po cvičení. Nejde ani tak o to jak vypadám, lidé se na druhé stejně nedívají, ale nechci skončit jako někteří, kteří už se ani nezvednou z postele.

Na mobilu si nastavím hned po škole na každý den cvičební program.

13:00
Dnes byl dobrý den. Dostal jsem dvě jedničky, dvojku a dokonce pochvalu.

Po studiu jsem začal cvičit a teď si dělám úkoly a přemýšlím, co budu dělat dál.

15:06
Úkoly hotovy. Kouknu na počasí a chatuju chvíli s ostatními.

Co se mého zdravotního stavu týče, prášky jsem dobral už v neděli a musím uznat, že se mi po nich dost ulevilo a cítím se líp.

V pátek ještě poslední kontrola u psychiatra a psychologa, ale jinak už budu opět žít normálně jako dřív.

Čtvrtek 21. duben 2301
15:15
Jdu ze školy a přemýšlím, které z mnoha činností se budu věnovat po cvičení. Mohl bych si přečíst nějaké články na internetu a kouknout na nějaký dobrý film.

Dojdu ke svému bytu a vidím před prahem kapky rudé tekutiny. Kleknu si k tomu a zjistím, že se jedná o krev. Raději to setřu, ale srdce začíná být rychleji. Proč je tu krev?

Opět se narovnám a trochu ztuhnu, jelikož si uvědomím, kam kapičky vedou. Přímo ke mně domů.

Kontroluji zámek, ale není poškozený. Odemknu a vstoupím. I alarm je v pořádku, tak jak se sem kdo dostal a proč? Ať už je to z jakýchkoliv důvodů, někdo tu je.

"Pane Lioneli, vítejte doma." Vítá mě robot. Zdá se, že o návštěvníkovi neví. Další záhada, domácí robot by takovouto drobnost měl postřehnout. A já myslel, že už budu moct žít v klidu.

"Nazdar Třicítko. Půjdu si odpočinout a nepřeji si být až do večera rušen. Jasný? Uveď se do odpočinkového režimu až do 18:00." Nakážu.

"Ano pane." Odjede do výřezu ve stěně, který se uzavře a on se vypne.

Pomalu procházím po bytě a hledám vetřelce.

"Kde jsi? Ukaž se." Vyzívám tlumeně a prohlížím místnosti.

Nakonec to vzdávám a odebírám se do jediného pokoje, kde jsem ještě dneska nebyl. Má ložnice.

Přijdu k posteli a žuchnu na ní. Blaženě přivřu oči. Za půl hodiny mi začíná můj fit plán, jak jsem si to nazval. Do té doby si odpočinu.

"Ahoj Leone." Ozve se z ničeho nic tiše z rohu místnosti. Vyskočím zděšeně na nohy, chvíli se rozhlížím, až zahlédnu cizí osobu schoulenou vedle křesla na zemi. "Jsem rád, žes tu plechovou mrchu vypnul, vyhnout se jí je celkem dřina. Potřebuji Tvou - " Nenechám ho dál mluvit a hodím po něm hrníček stojící na mém nočním stolku.

Předmět zasáhne svůj cíl a prýští se nepříteli o hlavu.

Rychle volám policii a sleduji bezvládné zkrvavené tělo na podlaze.

Během chvíle doráží ochranka a odváží ho k výslechu.

Jdu probrat robota, aby uklidil.

19:00
Byt je opět dokonale uklizený a já si jen říkám, jak se sem dostal.

Už zhruba dvě hodiny cvičím a pot ze mě teče proudem. Jdu si dát sprchu a pak si půjdu lehnout. Dneska se toho stalo nějak moc.

Chci žít v klidu, tak jako celý život, beze změn. Každý den stejný. Vědět, co bude následovat a že se nemůže nic stát.

20:00
Zhroutím se na postel a z očí mi zteče pár slz. Jsem zmatený a vystresovaný, protože něco, nebo spíše někdo narušil můj klid a soukromí.

Propadám do náruče spánku. Ale ani ten není klidný. Do snů se mi vkrádá krvavá červeň, oslepující, bodavá záře zrcadlových místností a abnormálně jasná, zářivá zeleň.

Pátek 22. duben 2301
6:00
Otevřu oči do jasného slunečního rána. Jsem zpocený víc než ze cvičení a celý se chvěju.
Doplahočím se do kuchyně a Třicítka mi přinese snídani.

"Dobré ráno pane. Dnes v noci jsem přijal zprávu od komisaře TX-267, že se máte dnes zastavit po škole v centru ochrany a bezpečnosti, kvůli včerejšímu incidentu."

"Hm, dobře." Přikývnu. Nechce se mi tam, ale co mi zbývá. Proč jen se musel vloupat zrovna ke mně?

15:47
Jdu na policii a přemýšlím, o čem všem se mnou budou chtít mluvit.

Vcházím do té monstrózní budovy, kde rozhodně nejsem prvně. Někteří sem nemusí za celý život. Já už tu byl tolikrát. Sice v jiné části a na jiném oboru, ale byl.

"Dobrý den, byl jsem předvolán komisařem TX-267, kvůli incidentu, jež proběhl předchozího dne." Oznámím na recepci.
"Ano, pojďte za mnou." Menší androidka mě vede chodbami, kde bych se ztratil i s GPS. Přivede mě do jedné místnosti, kde mě opustí.

Uvědomím si, že jsem ve vyslýchací, zrcadlové místnosti, ale za zrcadlem. Tam, kde jsou většinou pouze detektivové.
V místnosti pro vyslýchaného je křišťálová židle a na ní ten mladík, kterého jsem včera srazil hrnkem. Má na sobě stále stejné oblečení a ránu mu zřejmě taky neošetřili. A to ani tu ode mě, ani tu co už měl.

"Znáte tu osobu?" Ozve se mi za zády a já se otočím.

"Ne, pane. Včera jsem ho viděl prvně v životě."

"Víte, co u vás chtěl?"

"Ne pane, ale o krádež se nejednalo. Nic nezmizelo a on tam na mě prostě čekal."

"Čekal?"

"Ano, byl ukrytý a pak najednou promluvil. Vyděsil mě."

"Jak se tam dostal?"

"Tuto odpověď bych chtěl znát i já. Zámek ani alarm nebyli poškozeny. Omlouvám se za mou troufalost, ale dostali jste z něho něco?"

"Ne. Nespolupracuje, pouze se nám vysmívá. Pokud se nedokáže ani obhájit, bude zřejmě automaticky poslán na vymazání."

Jinak řečeno na popravu. Aspoň bych se nemusel bát, že mě znovu navštíví.

Pohlédnu na neznámého a ucuknu. Dívá se přímo na mě a divoce se usmívá, ale jak může vědět, že tu jsem? Vždyť nás nevidí.

"Je možné, aby nás viděl?" Zeptám se nejistě.

"Nemožné."

"To je dobře. Děsí mě. Potřebujete ode mě ještě něco?"

"Ne, zatím můžete jít. V případě potřeby další spolupráce se ozveme. Děkuji za váš čas."

"Rádo se stalo. Na shledanou komisaři." Odcházím, ale cítím, jak hnědovlasý sleduje každý můj krok. U dveří se na něj ještě jednou podívám a srdce se zastaví. Zelené oči. Ta barva. Oklepu se a skoro uteču.

21:30
Usínám a vrací se stejný sen jako včera. Mlhavý a děsivý.


Sobota 30. duben 2301
10:06
Ode dne, kdy se ke mně vloupal neznámí se mi zdá stále stejný sen. Ačkoliv, dneska bylo něco jinak.

Slyšel jsem křik, zoufalý bolestný křik, pláč a prosby o pomoc.

Ze zelené nezřetelné mlhy se zhmotnili oči. Jasné oči s vepsanou hrozbou.

Probudím se a chvíli jen přemýšlím, proč nastala změna.

16:14
Cvičím, a zírám nevědomky na místo u křesla, kde seděl ON.

Říkal, že ode mě něco potřebuje. Ale co mohl chtít? Jak mě znal? Jak to, že mě viděl, tam u výslechu? A proč mi najednou přijde ta zrcadlová místnost tak známá? Už jsem tam byl, ale kdy a proč?

Musím ho ještě vidět. Pokud ještě žije.

Během chvíle odpouštím byt.

18:20
Jsem tu zas. Před COaB. Vstoupím a vyžádám si komisaře.

"Dobrý den, co byste si přál?" Ptá se android.

"Dobrý den, jen jsem se chtěl zeptat, jak se pokročilo s výslechem."

"Ten mladík zcela odmítá spolupracovat."

"Myslíte, že bych s ním mohl zkusit promluvit já?"

"Prosím?" Umělé obočí se zvedne do výše.

"Neberte to zle, ale když byl schopný přijít do mého bytu, jen aby si se mnou promluvil, tak bych z něj mohl něco dostat."

"To má logiku. Dobrá."

Vede mě do zrcadlové místnosti a já stanu před NÍM. Mé oči nejprve spočinou na zkrvaveném oblečení, ale nekomentuji to.

"Ale, ale, kdopak mě to přišel navštívit? Musím říct, že máš páru." Zašklebí se.

Vypadá hrozně. Raději si ani nepředstavuji, co všechno si tu už prožil.

"Proč jsi byl v mém bytě."

"Nebudu s Tebou mluvit, dokud nás poslouchají a sledují."

"Proč?"

"Protože pak není rozdíl, jestli mluvím s nimi, nebo s Tebou."

Otočím se na stěnu, za kterou tuším skrytou místnost.

"Bylo by to možné?"

Ještě hodnou dobu jsme byli oba v tichosti. Najednou se jeho výraz uvolnil.

"Ty mě nepoznáváš, že?"

"Měl bych?"

"Tak trochu. Jsme spolužáci."

"Lžeš. Nikdy jsem Tě tam neviděl."

"Zajímalo by mě, jestli jsi vůbec někdy viděl tvář alespoň jednoho svého spolužáka." Zamručí polohlasně. "Můžu se Tě teď taky na něco zeptat?"

"Na co?"

"Proč jsi přišel?" Tím mě tedy zaskočil.

"Předvolali si mě."

"Ok a teď po pravdě." Zazubí se. To čte myšlenky? Jak může vědět, že lžu?

"Zajímalo mě, co jsi po mě vlastně chtěl, že ses mi vloupal do bytu."

"To teď už není důležité. Protože Ty si na mě nevzpomínáš. Jsi zas jeden z nich a nezáleží Ti na jednom člověku."

"Proč bys mě měl zajímat?"

"Víš co Lioneli? Vrať se, až se probudíš." Na rtech se mu objeví milý úsměv.

"Jak to myslíš? Proč mluvíš tak divně?"

"Divně? To je jen úhel pohledu." Zarazím se a chvíli přemýšlím. Tohle už jsem určitě někde slyšel, ale kde a kdy? "Přijď, až se probudíš - pokud tedy tou dobou budu ještě mezi živými." Uchechtne se.

"Jen mi řekni, cos mi to chtěl, tam u mě v bytě, vlastně říct. Něco jsi potřeboval, chci jen vědět co."

"Tvou pomoc. Chtěl jsem jen říct, že potřebuji Tvou pomoc." Zašeptá a jeho pohled tak nějak změkne. "Jdi se podělit o svá zjištění při mém výslechu s policií."

Když zelené oči opět zchladnou, vím, že je čas jít.

Vyjdu ven, kde na mě čeká vysoký android se založenýma rukama na hrudi.

"Zjistil jste něco?"

"Jen říkal, že jsme bývali spolužáci a že jsme se znali. Já ho ale neznám."

20:19
Sedám si do křesla se sklenkou whisky a přemýšlím. Je horší než podzimní počasí. Chvíli jemný jako vánek a za chvíli děsivý jako bouře.

Hledím před sebe na podlahu a vidím ho tam sedět s pověstným "štěněčím" pohledem. Ucuknu a protřu si oči. Není tam. Samozřejmě, že tam není, co by tu taky dělal?

Ještě hodnou chvíli popíjím alkohol, až se najednou propadnu do snů.

Sedím připoutaný ke křišťálovému křeslu v místnosti plné zrcadel a ostrého, bodavého světla. Pevně svírám oční víčka, ale nakonec to nevydržím a pokusím se je pomalu otevřít.

Cosi stíní nejostřejší příval světla přímo přede mnou. Otevřu oči. Stojí tam unavená, zkrvavená osoba se světle hnědými vlasy. Má skloněnou hlavu k zemi a ruce volně svěšené podél těla.

Pomalu ke mně zvedne oči. Má v nich slzy, ale na rtech je úsměv. Smutný, ale přece hřejivý.

"Pomoz mi." Zašeptá.

"Spíš Ty mě, ne? Já jsem tu spoutaný!" Zakřičím. On klesne na kolena.

"Pomoz mi." Zopakuje stejně zoufale, bolestně a přiškrceně. "Lioneli, prosím." Zpříma mi hledí do očí a já nemám sílu zrak ani odvrátit. "Pomoz."

Najednou začne vše černat. Světla mizí a jediné, co zůstává je hroutící se mladík a já. I židle zmizela, ale i přes to se nemůžu ani pohnout.

Jeho zářivě zelené smutné oči začínají rudnout. Bělmo, duhovka i zornička mizí a jsou jen temně rudé oční bulvy.
Zalapám po dechu. Ale vzduch jako by ztuhl. Není dýchatelný. Snažím se nadechnout, ale marně.

Bláznova kůže začíná praskat a odpadávat. Pod ní je slizká, krvavá - co to vlastně je? No kůže ne. Spíš, jakási podivná - hmota? Něco mezi krvavým masem a jakýmsi slizem.

I lebka je najednou holá a stejná jako zbytek těla. Rty úplně chybí. Je to děsivé, vlastně hrůzostrašné. A nějak mu vyrostly a zešpičatěli zuby.

Obluda se narovná. Nyní si uvědomuji, že to i nějak vyrostlo.

"Co to-" Chroptím z posledních sil, jelikož vzduch se stále neobjevil.

"Co to je? To si říkáš?" Promluví ta věc zvučným, temným a velice hlubokým hlasem. Mrazí z toho v zádech. "Já jsem řád. Jsem Tvůj svět. Tak si mě velice dobře prohlédni." Nahne se ke mně a zírá mi do očí.

Tečou mi slzy a klepu se. Jsem zcela bezmocný a ztracený. Chci pryč. Kamkoliv. I zrcadla byla proti tomuhle ráj. Pomoc.

Neděle 31. duben 2301
12:30
"Pane, máte připravený oběd." Otevřu prudce oči plné slz a strachu.

"Jo, už jdu Třicítko, díky."

Robot odjede, já se posadím a nechávám stékat slané potůčky do svého klína. Co to bylo? Proč se mi to zdálo? O co to tam vlastně šlo?

"Jsem Tvůj svět." Ozve se mi opět v uších. Rychle si je zacpu a počítám do deseti. Pak se konečně zvednu a jdu na oběd.
Před Třicítkou se snažím vypadat v pohodě, aby na mě něco nenaprášil vyšším. Ti totiž mají všechny domácí roboty pod kontrolou.

"Teď tě nebudu potřebovat Třicítko. Do 21:00 režim spánku."

"Ano, pane."

Po jídle se vrátím do pokoje a svalím se do křesla. Dobu přemýšlím a před očima vidím pořád smutné skelné, zelené oči a jemný úsměv. Cítím se provinile. Poprvé v životě.

Ale kde já už ho jen viděl?

"To je věc názoru." Zamumlám. "Věc názoru." Okusuju si kůži kolem nehtu a usilovně přemýšlím. "U všech obvodů, já už vím. Kvůli němu jsem byl-" Vytřeštím oči a napřímím se. "Teď je tam kvůli mně ale on. Rozdíl je v tom, že mě jen promazali, nebo zablokovali paměť, kdežto on zemře."

Chci to vůbec?

"Pomoz mi." Ozve se mi v hlavě nešťastný hlas.

"Dobře, vyhrál jsi. Stejně se Tě už asi nikdy nezbavím. Kruci." Zakleju, zvednu se a vyhrabu ze skříně všechno oblečení.
Jedno triko a kalhoty složím do tašky na notebook.

Na internetu vyhledávám mapy COaB. Vše si detailně prohlédnu. Když skončím, vymažu historii.

Vezmu mobil a cestou předstírám, že na něm něco dělám, abych zapadl v davu, jako kdykoliv předtím.

Jsem tu. Tentokrát však do budovy nevstupuji hlavním vchodem, ale zadními dveřmi pro údržbu.

Plížím se chodbami a dávám si velice dobrý pozor, abych na nikoho nenarazil.

Po hodině, možná víc, možná míň se mi daří dostat až k pokoji zrcadel. Chvíli poslouchám, jestli nikdo není ani v jedné části výslechové místnosti. Jsou tam. Ajaj, musím se schovat.

Slyším křik. Asi mu dávají co proto.

Čekám uschovaný ve stínech snad i několik hodin, nevím, nevnímám čas. Konečně inspektor opouští vězně. Když je pryč, opět zkontroluji situaci uvnitř. Tentokrát se zdá vzduch čistý. Potichu vejdu.

Přijdu k bezvládnému tělu na židli a začnu zjišťovat, jak ho z toho dostat.

"Co tu děláš?" Ozve se unaveně. Nadskočím a dám mu prst na rty.

"Buď potichu a poraď, jak se ty blbý pouta rozdělávaj." Zamručím.

"Odsud je neotevřeš. To musíš tam." Kývne k protější stěně. "A co vlastně blbneš? Podepisuješ si ortel smrti."

"Ten už jsem si možná podepsal." Opět se proplížím na chodbu a vlezu do druhých dveří. Chvíli si tam s tím hraji, ale nakonec na to přijdu. Svůj úspěch zjišťuji díky tomu, že kluk zvedl ruce a podíval se na otlačená a spálená zápěstí. Opět se přesunu k němu a pomůžu mu.

"Můžeš chodit?"

"Asi jo. Vydržím hodně." Ušklíbne se. Jak může teď žertovat?

Podepřu ho a vedu ho ven stejnou cestou, jakou jsem tam přišel. Sbohem normální stereotypní živote.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.