Kapitola 2

21. března 2017 v 0:34 | Shiruba |  Ztracená síť
Čtvrtek 17. Květen 2 300
8:05
Včera se tu taky neobjevil. Jsem zvědavý, jestli dneska dorazí. V odraze své obrazovky pozoruji jeho místo.

Ha, je tu. Ale kde se ty dva dny poflakoval?

Chvíli si ho pozorněji prohlížím. Kulhá. Čím dál podivnější.

13:05
Dneska si dávám s balením na čas a odcházím až chvíli po něm.

Jdu kousek za ním a všímám si, že má zřejmě modřiny na krku, možná i na zádech.

"Proč mě sleduješ?" Ozve se tiše. Uvědomím si, že se zastavil a hledí na mě. "Pozoruješ mě už od rána, proč? Jinak ahoj."

"Eh, ahoj. No, tak nějak jsem postřehl, že jsi teď dva dny nebyl ve škole a teď vypadáš jako bys projel drtičem odpadků." Jsem zaražený, nepočítal jsem s tím, že dojde na přímý střet.

Sotva jsem dořekl větu, vidím, jak se mu tak nějak opět rozsvítili oči a na tváři se mu rozlil lehký úsměv.

"Ty sis všiml, že nejsem ve škole? To mě těší. Ale proč Tě to překvapuje? Ostatní přece taky občas nechodí do školy."

"Ostatní ne, ale Ty chodíš vždycky. Píšeš si to ručně, nemáš počítač, díky kterému by ses připojil, nebo jo?"

"Je to složitější." Lehce si povzdechl. "Neposadíme se?" Kývne k jedné lavičce.
Oba si sedneme.

"Co se Ti stalo?"

"To není důležité."

"Jen mě to zajímá."

"Proč? Protože Tě děsím?" Oči se mu zalesknou.

"Ani nevím."

"Proč Ti najednou nevadí se mi dívat do očí, nebo mluvit se mnou?" Mluví dost Tiše, že mám skoro problém ho slyšet.

"Proč se na tohle všechno ptáš?"

"Jen mě to zajímá." Odvětí a téměř neznatelně se ušklíbne.

Tohle byla podpásovka. Vrací mi úder stejnou mincí. To je parchant.

"Nenahlásil jsi mě ještě policii." Konstatuje a já ztuhnu.

"Jak to víš?"

"Tak, že tu ještě sedím."

"Jak se Ti povedlo nabourat se mi do snů? To umí jen androidi a výše postavení."

Vykulí oči a téměř zděšeně na mě chvíli kouká.

"Nic takového jsem neudělal. Jestli máš divné sny, má chyba to není."

"Aha, sorry."

"Co se Ti zdálo?"

"Byls tam. Ty a nic a nikdo jinej. Bylo to děsivý."

"Nechápu."

"Stály jsme na nějakým neobydleným place. Byl tam smrad, kouř, prach, špína a temno. Všude kolem. Řekls mi, že vím víc, než jsi čekal." Objasňuji.

"V jaké souvislosti to bylo?"

"No, ptal jsem se Tě, co jsi zač a že vím jen, že spolu chodíme do třídy. Mluvil jsi divně."

"Záleží na tom, co je divné pro Tebe a co pro mě." Zazubí se. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl se takhle upřímně smát. Je to zvláštní a - nezvyklé. Ne, je to prostě divné. On je divný. Moc, moc, moc.

"Proč jsi, jaký jsi? Pořád to nechápu." Zamumlám.

"Přemýšlej. Proč je svět takový, jaký je? Proč jsou všichni stejní? Proč už neexistují city? Proč se nečtou knihy? Proč ty mě vidíš a ostatní ne? Tolik otázek, ale kde jsou odpovědi? Zkus se občas zamyslet nad svým životem a nad tímto světem Leone Lioneli."

"Proč mi říkáš matričním jménem i mou přezdívkou?"

"K čemu jsou jména, když nejsou používána? A k čemu jsou přezdívky, když máme jména?"

"Víš, že mě z Tebe začíná celkem bolet hlava?" Zamručím a promnu si čelo.

"Ale copak? Poprvé v životě Tě někdo donutil použít tu věc, co máš v hlavě?" Zasměje se potichu.

"Opravdu velice vtipné. Hele, budu muset jít. Zatím čau." Zabrblám, protože mám v hlavě větší zmatek než po tom snu.

"Oh, jistě, také musím jít. Měj se."
 
15:20
Kouknu na hodinky a málem dostanu infarkt. Já tu s ním ztratil dvě hodiny? No to je opravdu super. A neodpověděl mi na mou úvodní otázku. Parchant.

21:03
Projíždím internetem a hledám informace o nejrůznějších zákonech. Mám špatný pocit, že ten kluk porušuje všechny zákazy a předpisy. Což by znamenalo, že jsem si dnes dvě hodiny povídal s kriminálníkem. To není dobrý.

23:28
Zjistil jsem toho už celkem dost. Dost na to abych si byl zcela jistý, že je to odpůrce režimu a je zralý na popravu. Měl bych to nahlásit.

Ještě chvíli brouzdám zákoníky, než vypnu notebook a jdu spát.


Pátek 18. Květen 2 300
6:48
Jsem na cestě do školy a přemýšlím, jestli budu onoho zločince ignorovat, nebo ho udám. Asi spíš udat, bude to jistější.

7:05
Sedám si na své místo a opatrně se ohlédnu. Opět není ve škole. Asi něco plánuje. Nějaký zločin proti lidskosti. To se nesmí stát.

Pohlédnu na tašku s notebookem na stole. Zamračím se, vezmu si věci a opět odcházím.

Jdu rovnou na centrum ochrany a bezpečnosti. Cestou narazím na jednoho strážníka, který si to ke mě hbitě rázuje.

"Stát." Zastaví mě a já už si chystám, co všechno mu řeknu. "Jste zatčen pro podezření ze vzpoury proti vládě a lidstvu."

"Cože?! Ne, já jdu jednoho kriminálníka právě nahlásit!" Jsem zmatený. Proč chtějí zatknout mě, ale jeho si nevšimli celé roky?

"Ticho! Jdeš se mnou." Android mě chytne za paži, nasadí mi pouta, která se sama přizpůsobí zápěstí tak aby se nehnula ani o milimetr a táhne mě k mému původnímu cíli. Až na to, že teď už se mi tam doopravdy nechce.

9:00
Zavřeli mě do ozářené místnosti plné zrcadel. Uprostřed místnosti je křišťálová židle, nebo možná skleněná, nevím. Připoutali mě k ní a nechali mě tu několik hodin čekat, bez vody, jídla, počítače, hudby. V naprostém ničivém a děsivém tichu.

Nevím, co se mnou bude, ani proč tu vlastně jsem. Vím jen, že to je nepochybně kvůli podivnému bláznovi ze školy.
Otevírají se dveře, díky čemuž dojde k bolestnému odrážení světel. Tomu se tedy říká mučení. Ale proč? Vždyť já nic neudělal.

Vstoupí vysoký, hubený android. Je vyšší než ostatní a má dlouhé úzké končetiny, což prozrazuje, že je to jeden z vyšších vyšetřovatelů. Má holou hlavu a oči jako dva displeje.

"Leone Fixi s číslem 59-85-76, řečený Lionel, byl jste shledán vinným z velezrady a pokusu o vzpouru. Můžete se nějak obhájit?"

"Mohu jen říci, že muselo dojít k nějakému omylu. Neudělal jsem nikdy nic, co by náš svět mohlo jakkoliv ohrozit. Přísahám."

"Lžete. Máme důkazy, že jste sběhlík."
"Prosím, udělám cokoliv, ale já opravdu nic zlého nikdy neudělal."
Detektiv vytáhne ze svého dlouhého sametového kabátu promítací disk, který hodí na stěnu a přede mnou se ukáže seznam.
"Nízká aktivita v interaktivních světech v posledních dnech, vyhledávání netypických internetových stránek, přímá komunikace na veřejnosti, chození po městě v pracovní a studijní době, nepozornost v hodinách, přílišný zájem o okolí a narušování soukromí jiných osob. Najde se toho určitě i více." Konstatuje kysele.
"Nic z toho jsem neudělal s úmyslem cokoliv, nebo kohokoliv ohrozit."
"Proč jste byl v pracovní a studijní hodince na ulici?"
"Měl jsem namířeno sem na centrum ochrany a bezpečnosti."
"Z jakých důvodů?"
"Protože mám důvodné podezření, že máme ve škole odpůrce a škodnou. Chtěl jsem to nahlásit."
"Na koho máte podezření?"
"Nevím jméno."
"Číslo?"
"Ani to nevím."
"Přezdívku?"
"Možná žádnou nemá."
"Každý nějakou má."
"Vy to nechápete, on je jiný! Je odlišný, až příliš odlišný! Čte papírové, vázané knihy a píše si ručně zápisy!"
"Nemožné. Ani odpůrci režimu nejsou takto zvrhlí."
"On ano."
"Bohužel Leone Fixi s číslem 59-85-76, řečený Lioneli, zatím vše svědčí proti vám."
"Můžu vám dát jeho popis." Napadne mě spásný nápad.
"Poslouchám."
"Má světle hnědě, místy téměř blonďaté, kousek pod ramena dlouhé vlasy. Oči zelené, velice jasné. Výška zhruba 165 až 170."
Místo seznamu mých hříchů se přede mnou nadsvětelnou rychlostí střídají obrázky lidí. Nakonec se tam objeví fotky několika chlapců, jež by mohli popisu odpovídat.
"Který to je?"

"Není mezi nimi."

"Pokud není mezi těmito tvářemi, neexistuje."

"On nemá on-line účet. Myslím."

"Každý má svůj účet."

"Prosím, věřte mi, já doopravdy nic nechystám a nic jsem neprovedl." Klepu se jako při zimnici. Mám strach, že mě pošlou na popravu.

"Budete podroben psychickým testům a sledován. A věřte mi, stačí malá chybka a půjdete na popraviště." Přivírá oči a mě jímá hrůza. Zatím jsem vyvázl se zdravou kůží, ale štěstí se mě nebude držet navždy.

Byl jsem vyveden z místnosti a teď mě vedou dlouhou bílou chodbou, bůh ví kam. Zřejmě na psychiatrii, protože policie, zdravotnictví, psychiatrie, psychologie a všechny podobné obory jsou propojeny kvůli časté spolupráci.

16:00
Na psychickém vyšetření jsem strávil dalších několik hodin. Domů mě nakonec jít nechali, ale už mi nehrozí jen poprava, nýbrž i léčebna psychických poruch.

Doma si sednu do křesla a po tvářích se mi spustí slzy. Jak to mohlo vzít tak zoufalý spád? Že já tam vůbec chodil. Nevím, co mám dělat. Teď mi budou odposlouchávat a hlídat úplně všechno. Každý krok, každé kliknutí. Ne, že by to nebylo jedno, ale nelíbí se mi můj titul zrádce.

"Proklatej bastarde, do čeho jsi mě to namočil." Šeptám do prázdna. "Proč ho nikdo nevidí? Proč nikdo nevěří, že existuje? A proč já si ho kruci musel všimnout?!"


Pátek 25. Květen 2 300
10:16
Už je to týden, co se bojím, za co mě zavřou a kam. On se od té doby neukázal. Jako by něco tušil. Když tak nad tím tak přemýšlím, málem jsem ho poslal na smrt. Sice by to asi bylo fuk, ale i tak. Asi si to tak trochu zasloužím.


Ano, odlišoval se, ale třeba nebyl takovou hrozbou, za jakou jsem ho měl. Byla chyba se do čehokoliv plést. Teď za to zaplatím.

Ať nebo to udělal schválně a do problému mě namočit chtěl. Ať už tak nebo tak, už je to jedno. On je pryč a já jednou nohou v hrobě a druhou v blázinci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.