Kapitola 1

19. března 2017 v 13:44 | Shiruba |  Ztracená síť
Je rok 2 300. Vše co známe, vše díky čemu žijeme, se točí pouze kolem internetu a elektroniky. Na vše dohlíží a kontrolují roboti a umělé inteligence. Vše, kde býval člověk, kde chyboval, tam jsou nyní dokonalé stroje. Také je vše kontrolováno. Každý lidský krok, dokonce i myšlenky se občas kontrolují, ale to pouze pokud je podezření na porušení zákonů, nebo pobuřování.

Byl opět zaveden trest smrti, díky tomu je zachována naprostá poslušnost.

Aby byl člověk přijat na nějaký vysoký post, jako je politik, musí být podroben velmi složitým testům psychologickým, genetickým, loajálním a spoustě jiným.

Tento svět, je dokonalý. Všechno se řeší a praktikuje on-line. Dokonce i války dnes už probíhají ve virtuální realitě pomocí velmi vyvinuté vojenské technologie. Daná země, o kterou se bojuje je díky tomu zachovalá a stále bohatá.

Do školy se sice chodí, ale není to podmínkou. Můžeme se připojit z domova a studovat přes web kameru. Já občas jdu a občas ne. Záleží na náladě, počasí a situaci. Někteří se ve školní budově třeba nikdy neukázali a my ani nevěděli, že tam studovali. Většina se tam někdy ukáže tak jako já.

Je skvělá doba, dokonalá, bez křiku a hádek. Pouze úředníci se na schůzích někdy chytnou. Ulice jsou ale nyní čisté, každý si hledíme svého. Když dojde na hádku, většinou to bývá přes sociální síť a takové spory jsou rychle vyřešeny díky tlačítku: "BLOKOVAT UŽIVATELE". Všichni máme své počítače, notebooky, mobily, tablety, hodinky a jiná zařízení. Je to tak lepší, než před třemi sty lety, to byli všude nepokoje a hluk.

Miluji tento život, tento svět. Je dokonalý a nenahraditelný.
 
Pondělí 1. Květen 2 300
6:45
Dnes je vcelku slušné počasí, zřejmě se půjdu podívat do školy. Už jsem tam dlouho nebyl, skoro už ani nevím, jak vypadá třída.

Beru tašku s notebookem, do kapsy mobil a má nová supermoderní bezdrátová sluchátka s přehrávačem uvnitř a propojená s telefonem, takže můžu telefonovat i poslouchat hudbu naráz, aniž by se to navzájem rušilo.
 
14:00
Ve škole jsem přežil, ale myslím, že se tam zase dlouho neukážu. Jsem rozčílený, jelikož jsme dostali úkoly a já je nemám rád. Zabírají mi volný čas, který mohu trávit bohulibějšími činnostmi.

Svítí slunce a je teplo, zastavím proto na náměstí a sednu si na lavičku s úmyslem udělat ty tři zpropadené práce pro dějepisářku, matikáře a angličtinářku.

Jsem u referátu z dějepisu, když si všimnu podivného kluka. Sedí proti mně, mezi námi je kašna, ale i tak vidím velmi zřetelně, že ve svých rukách svírá podivnou věc, kterou jsem nikdy neviděl. Ale ano, viděl. Pohlédnu na obrazovku svého notebooku, kde se nachází obrázek zcela stejné věci, jakou drží onen mladík přede mnou. Chvíli pátrám, jak se to jmenuje. Kniha? To už se nepoužívá dvě stě let. Najde se to jen v muzeu. Musel to ukrást, ale proč probůh? K čemu tu věc má?

Je divný, až příliš se odlišuje. Oblečením, chováním, vším. Co je zač? No, nechci to vědět. S divnými byly už od pradávna jen problémy. Oni si ho časem strážníci proklepnou a možná i vymažou.
 
Pátek 5. Květen 2 300
7:00
Ač tomu stále sám nemůžu uvěřit, přiměl jsem se ještě jednou v tomto týdnu jít do školy. Nevím, jak se to stalo, ale u dveří naší třídy se opět setkávám s podivínem z pondělka. Má na zádech batoh plný věcí, prochází kolem mě v tichosti a sedá si do lavice na špatně viditelném místě v rohu učebny. Z tašky vytahuje knihy, notesy a penál? Asi se tomu říká penál, myslím.

Sednu si tak abych na toho blázna viděl, zdá se mi nebezpečný. Celý den ho pozoruji. Zapisuje si každé učitelčino slovo do notesu a stíhá opisovat poznámky z interaktivní tabule.

Píše se test, to jsem zvědavý, jak vyřeší tento problém. Písemky se píšou také on-line, takže? Tak moment, co to dělá?
Podivný kouká přes rameno drobné dívce před sebou a opisuje si zadání. A jak to hodlá odevzdat? Zbláznil se? Nepochybně a to už dávno. Nikdo normální takhle nemůže žít.

Co? Co? Co? Moment, co je tohle? Tohle taky neznám. Vytáhl z batohu nějaký zhruba deset až patnáct centimetrů širokou a třicet centimetrů dlouhou věc s mnoha tlačítky a malým displejem. Na stranách to má dva stejné průřezy, z každé strany jeden.

Staví předmět na stůl, mačká dva knoflíky a z jedné strany strká svou ručně psanou písemku. Papír pomalu projíždí skrz a po té začíná mladík mačkat tlačítka (jak staromódní). Když skončí, přístroj opět uklidí. Co to u všech drátů bylo?

13:00
Konec, no sláva. Díky tomu mamlasovi jsem dostal napomenutí od dvou učitelů. Jednou, protože jsem zapomněl dávat pozor a jednou jsem zapomněl psát zápis.

Odcházím až chvíli po podivném. Kousek cesty ho sleduji. Kousek od kašny, kde jsem ho viděl prvně, se najednou zastavuje a otáčí se na mě. Pohlédne mi zpříma do očí, což se většinou nedělá. Střetává se se mnou pohledem a já ztuhnu. Má jasné oči, až příliš jasné a zářivé. Uhnu tváří do strany.

"Ahoj." Říká s jemným úsměvem.

"Co jsi zač?" Ptám se zamračeně.

"Proč se mi nepodíváš do očí, když se mnou mluvíš?" Ignorujíc mou otázku se ptá sám.

"Protože je to nenormální." Vyštěknu.

"To je jen úhel pohledu." Pokrčí rameny

"Je jen jeden úhel pohledu. A to ten, který jsme přijali všichni."

"I to je jen úhel pohledu." Rozšíří se mu úsměv, otočí se a vydá se k odchodu. Po pár krocích se opět zastaví a otočí na mě hlavu. "Zatím na shledanou, Leone. Užij si víkend."

Stojím jako opatřený a překvapeně za ním hledím. Co to bylo? Jak ví mé jméno?

Oklepu se a rozhodnu se, že už si ho nebudu dál všímat. Budu se od něj raději držet dál.


Pondělí 8. Květen 2 300
6:30
Hledím do stropu a zvažuji, zda půjdu, nebo ne. Asi spíš ne. Nechci ho znovu vidět. Otevřu notebook a připojím se ke školní síti.
19:00
Dovoluji si říci, že dnešní den byl klidný a zcela normální. Žádní podivíni, žádné nežádoucí rozhovory, zkrátka krásný stereotypní a příjemný den.
"Třícítko! Co je k večeří?" Zeptám se po stisknutí tlačítka vedle své postele.
"Co byste si přál, pane?" Ozve se z reproduktoru v rohu místnosti.
"Co takhle sendvič?"
"Ano, pane."
Během pár minut přijede metr vysoký domácí robot s mou večeří.

22:30
S klidem usínám a uvažuji, že pokud ještě pár dní zůstanu doma, zaručeně se všechno vrátí do starých kolejí.

Pomalu se ztrácím v říši snů. Je to poprvé po opravdu dlouhé době, co tak živě vnímám sen.

Stojím na nějaké velké pláni. Všude je jen betonový, popraskaný povrch. Obloha je temná a všude je cítit kouř a spálenin. Ale toková místa, bez civilizace a bez úpravy už dávno neexistují, tak proč tu jsem? Tento sen je nesmyslný.

Udělám pár kroků a zjišťuji, že jsem bosý. Hledám jakýkoliv pohyb, náznak lidské existence, cokoliv, ale nic tu není. Je to jako noční můra. Jen volný plac a nikde nic, široko daleko. Hledám po kapsách džínů, jenž mám na sobě, svůj telefon ale nemám ho. Hledám po zemi, kolem sebe, jestli mi nevypadl. Nic.

Ucítím v zádech něčí pohled. Otočím se a tam stojí ten blázen ze školy.

"Vítej." Usměje se. Je bosý, tak jako já, ale má na sobě pouze plátěné tříčtvrťáky.

"Co po mě u všech strojů chceš?! Proč mě pronásleduješ? Co jsi vůbec zač?"

"Já? Ale vždyť mě přece znáš, Lioneli." Usměje se zeširoka.

"Vím, že spolu chodíme do třídy, víc nic."

"Uau, víš víc, než jsem čekal. Ani jsem nečekal, že sis všiml, že jsme spolužáci." Směje se. Ono je tu něco k smíchu? Že jsem si nevšiml.

"Jak znáš moje jméno?"

"Tvé jméno? Řekl jsi to sám, jsme spolužáci. Znám všechna jména našich spolužáků, už od základky, i učitelů a spousty jiných lidí, které jsem kdy poznal."

"Kdo by se ptal na jména? Je to jen značka, kterou jsme dostali kvůli matrice. Číslem, které máme před jménem, si taky většinou neříkáme, jen učitelé jména a čísla používají! Každý máme přezdívky. Co jsi kruci zač?"

"Zkus to zjistit. Já Ti to neřeknu. A pochybuju, že Ti to řekne kdokoliv jiný. Ve Tvém světě nikdo nikoho nezná, ale rádi si myslíte opak. Jste slepí a hluší. Ale Ty, můj drahý Lioneli, Ty patříš k jedněm z mála, kteří sice jsou otupělí, ale ne ztracení. Nebo já tomu alespoň věřím. Pokud se mýlím, budu toho asi litovat, někdy později, možná. Ale zatím, budu doufat. Mimochodem, možná je čas vstávat." Cvrnkne mě do nosu a po té se do mě zapře dlaněmi a shodí mě. Ve chvíli, kdy se nacházím kdesi mezi zemí a neznámým mladíkem - otevřu oči do chmurného rána.

Úterý 9. Květen 2 300
5:59
Pohlédnu na své extrémně chytré hodinky. Za minutu mi má zvonit budík. Kruci, co to bylo za sen? Dneska určitě nikam nejdu. Ne, dneska mě do té budovy nikdo nedostane. On-line půjdu, ale fyzicky ne.

Neděle 14. Květen 2 300
20:00
Celý tento týden jsem se učil z domova, jak to bude příští týden, se ještě uvidí. Každý večer jsem sezobal tři prášky na spaní, takže jsem měl tvrdý bezesný spánek. Bohužel, prášky, kor když jsou silné, nejdou brát do nekonečna. Ještě dneska si je vezmu, ale zítra to zkusím bez nich.

Hraji hry a povídám si se svými virtuálními přáteli. O podivínovi nemluvím, vlastně jsem o tom neřekl, ani nenapsal vůbec nikomu. Taky, koho by to zajímalo?
 
Pondělí 15. Květen 2 300
7:00
Po velmi dlouhém rozhodování, jsem se nakonec přiměl jít do školy. Když už jsem na svém místě, pomalu se ohlédnu. Je tam. A zase čte. Za co mě kdo trestá? Proč si ten parazit musel vybrat za oběť zrovna mě? Tak moment, proč mě to tak vytáčí? Vždyť už s ním přece nemusím mluvit.

Potíž je v tom, že zřejmě nejde ani blokovat, protože ho nemám v kontaktech a možná ani nemá žádný on-line účet. Je děsivý. Proč už ho neprověřili? Určitě je to další nepřítel režimu. Pokud ho co nejdřív nezajistí, budu ho muset nahlásit.

14:00
Konec. Rychle si sbalím věci a snažím se utéct co nejdřív. Zvednu se a už jsem u dveří, když se střetnu s jeho zeleným, velice smutným pohledem.

Stojí stále u své lavice a v klidu si balí věci. Stočí oči ode mě zpět ke svému stolu. Já raději odcházím.
 
22:00
Snažím se usnout, ale nejde to. Když zavřu oči, stále vidím jeho nešťastný pohled. Nakonec to nevydržím, vezmu si notebook a jdu hrát hry.

23:30
Povídám si s pár dalšími hráči, co nemůžou, nebo nechtějí jít spát. Tek nějak mě napadá. S kým si povídá on? Možná nemá s kým mluvit, s kým si psát. Ano, může si za to sám, ale i tak, je mi ho asi trochu líto.

Rozloučím se s ostatními a vypnu přístroj.

Chvíli ještě sedím a poslouchám různé zvuky doprovázející noc, než se mi konečně podaří usnout.

ÚTERÝ 16. Květen 2 300
6:55
Sedím na posteli a dodělávám narychlo úkol, který jsme včera dostali, a já si to nepoznamenal. Naštěstí jsem si na to ještě vzpomněl.

Během chvíle práci odevzdávám. Po té se sbalím a téměř automaticky jdu.

Až když stojím před školou, si pomalu uvědomuji, že jsem tentokrát nad ničím nepřemýšlel a prostě jsem šel.

Přijdu do třídy a zjišťuji, že jeho místo je prázdné. Je pravda, že jsem tu dnes dost brzy. Není tu ještě skoro nikdo.

15:13
Dnes nepřišel, zvláštní. Myslel jsem, že chodí denně.

Loudám se městem a přemýšlím nad vším možným.

Doma si sednu k televizi, kde nakonec i usínám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Komentáře

1 ┼Nemessis Rio Kurumi ┼ ┼Nemessis Rio Kurumi ┼ | Web | 20. března 2017 v 14:15 | Reagovat

to je bomba 8-O

2 shiruba shiruba | E-mail | Web | 20. března 2017 v 20:23 | Reagovat

[1]: díky moc. Budu se snažit, aby se i pokračování se líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.