Osamění

7. ledna 2017 v 14:53 | Shiruba |  Poezie
Hledám světlo v temnotě,
marně jak hlas v hluchotě.
Hledám svůj záchytný bod,
jak ke dveřím správný kód.

Pátrám po správné cestě,
cítím se jak ve velkoměstě,
Když světlo zřím,
za chvíli ho ztrácím.

Té temnotě přivykám
a od světla utíkám.
Ze slz stává se smích
a z vody silný líh.

Dobrých mravů jen pár zbývá
a zlozvyků přibývá.
Kde se asi chybka stala?
Kdy se z víly zrůda stala?

Copak se to asi stalo?
Že zoufalství mě opět stáhlo?
Uznávám, už trochu blouzním,
jak v té tmě stále bloudím.

Bolest dávno nevnímám,
na lidi se usmívám.
Z pocitů je lhostejnost,
prázdnota nezvaný host.

Ani bolest, ani štěstí,
moje srdce necítí.
Z pláče smích, ze smíchu pláč
a zas je země bezduchý hráč.

Ke knihám se tiše vracím,
od světa zrak odvracím.
Někdy mobil pozoruji,
ať zprávu najdu si přeji.

Displej prázdný, jak má duše,
a tak odkládám ten přístroj suše.
Když nečtu, tak verše píši,
neb tvořím si vlastní říši.

Světů již mám tisíce,
jsou jak noc i svit měsíce.
Jen v mém nitru stále nic,
žádné hvězdy, ani měsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.