Deník druhý

28. srpna 2016 v 23:26 | Shiruba |  Temný stín mé duše
Mohlo mi být kolem jedenácti, možná víc, možná míň, každopádně ten den asi už nezapomenu, stejně jako rok 2007.
Abych začal od začátku, v roce 2007 se mí rodiče rozvedli. Do dnes si velmi živě vybavuji tátovi smutné oči, kolem něj tašky, vedle mě plačící bratr a matka. Jen já tehdy neplakal. Pevně jsem se díval na černovlasého muže před sebou, zatím netušíc, že toho budu jednou litovat.
Zhruba o rok později, ale jistě to pochopitelně nevím, protože tenkrát mě čas tolik nezajímal, zemřela má nejmilejší. Byla krásná, jemná, mazlivá a rozuměla mi jako nikdo. Ptáte se, o koho se jedná? O černo šedou perskou kočku, která se mnou byla již od čtyř let. Toto úmrtí pro mě byla druhá rána osudu.
A nyní zpět k začátku a k třetí zlomové části mého života.
Původně to byl den jako každý jiný, kdyby ovšem nedošlo na další z mnoha hádek. Už si nevzpomínám, jak spor začal, ale mám pocit, že jsem za to mohl, tak jako již tisíckrát já.
Účastníky konfliktu jsem byl já, Lucien a naše babička. Hádka sama o sobě důležitá není. Spíš jde o to, co přišlo po ní.
Babička na mě byla naštvaná, Lucien plakal a já? Já měl všeho tak nějak dost. Byl jsem už vcelku psychicky nevyrovnaný a vyčerpán. Potřeboval jsem pomoc, ale nebylo koho požádat a tak jsem si pomohl sám.
Když jsem po sporu osaměl, došel jsem si do koupelny pro žiletku. Pak jsem se vrátil do pokoje a s pláčem se posadil ke zdi.
Vytáhl jsem si dlouhý rukáv až nad loket a přiložil břitvy k mé tehdy ještě hladké kůži. Tiše jsem se omlouval celé své rodině za všechno, co jsem jim kdy způsobil. Včetně toho, že jsem se vůbec narodil.
Přitlačil jsem na žiletku kus nad zápěstím a táhl. Objevila se krev a ne málo. Pálilo to jak čert a bolelo. Ale právě tahle fyzická bolest, alespoň zčásti zaháněla tu psychickou.
Přiložil jsem ostrý předmět o něco výš, než byla první rána a zopakoval čin. Pomalu jsem se začínal usmívat.
Tato scéna se zopakovala nejméně sedmkrát. Po každém řezu zůstávaly dvě hluboké rýhy. Kde se mi zdálo, že jsem to odbyl, tam jsem to zopakoval. Na některých místech jsem si dokonce vyřízl kůži i trochu masa.
Aby toho nebylo málo, všechnu krev, jež opustila mé tělo, jsem vypil. Zdá se to nechutné? Mě ne. Přijde mi sladká.
Na konci akce, kdy už jsem jen slizoval znovu se objevující tekutinu, jsem se konečně šťastně usmíval a cítil se dobře.
Když krev přestávala téct, ovázal jsem si ruku obvazem od zápěstí k lokti a stáhl rukáv. Když jsem se probral z krvavé euforie, došel jsem se omluvit bratrovi i babče.

Té noci, když bratr již spal, chtěl jsem si převázat ruku a zjistit, jak to teď vlastně vypadá. Bolelo, když jsem odtrhával přischlé obinadlo k ranám, ale to mi hlavu nedělalo, spíš jsem měl strach, aby se nevzbudil Lucien, což se bohužel stalo.
Obvaz už byl dole a z ran vytékala krev a hnis, když se za mými záda ozvalo: "Co se děje?" Ztuhl jsem a stáhl rukáv od pyžama. Zapomněl jsem bohužel schovat obvazy, kterých si i rozespalý bratříček všiml.
"Co se Ti stalo?" Ptal se mě.
"Nic."
"Tak na co ten obvaz?"
"Jen tak."
"Ale no tak, ukaž mi to, pomůžu Ti."
"Ale neřekneš to nikomu."
"Neboj."
Tehdy jsem Lucienovi ještě z celého srdce věřil a tak jsem se k němu otočil a ukázal zhnisané, rozšklebené rány i zakrvácený a též od hnisu zalepený obvaz.
Bráchu to probralo.
"Pro boha, co se Ti stalo?"
Přiznal jsem se, že jsem si to udělal sám po té hádce. V té chvíli jsem se rozplakal. Utěšoval mě a opatrně mi to ošetřil a ovázal.
Další den mě přesvědčil, říct to i mámě a babice, ale to už není podstatné.

Teď je mi osmnáct a ty jizvy nezmizely, stále tu jsou a říkají mi, že jsem špatný člověk.
Tenkrát jsem slíbil, že už to nikdy neudělám a velmi dlouho jsem o tom byl i přesvědčený, protože to dost bolelo a mamka pak brečela. Bohužel někdy v sedmé, osmé třídě přibyly další. A pak znova a znova.
Ve škole jsem se cítil sám. Neměl jsem komu věřit. Nikdo mě neměl doopravdy rád a každý mě jen zneužíval. Nevěděl jsem co dělat a krev pro mě bylo jediné řešení.
Skočil jsem i na psychiatrii a dostal prášky.
V osmé jsem taky zmlátil spolužáka a do dnes lituji, že jsem mu nenamlátil víc. Prý měl otřes mozku, ale já o tom dost vážně pochybuji, protože jakékoliv známky o tom, že by měl něco, jako mozek jsem nezpozoroval.

Vzhledem k tomu, že jsem byl psychicky úplně v háji, jsem dělal různé a hlavně hrůzné věci.
Často se stávalo, že jsem kolem sebe v noci rozsvítil svíčky, svlékl se do půl těla, vzal ro ruky například nabíječku od mobilu, nebo jiný kabel, přeložil jej na půl a bičoval se.
Také jsem si na tělo kabal horký vosk.
Jednou z mích zálib také bylo, že jsem vypitval starou, nepoužívanou žiletku, nepoužitelné břitvyčky vyhodil a těmi dobrými jsem se řezal po celém těle. Řezy byly malé a slabé, ale takové dva dny viditelné.
V té době se ze mě stal dokonalý masochista.
V současné době mám tělo plné jizev. Už nejsou jen na jedné ruce, ale na obou, dále na nohou, na břiše, hrudi, podbřišku, nebo bocích. Dokonce už i na tváři jedna pěkná, velká je.
V poslední době jsem se dost zlepšil, a když přibyde nějaký šrám, vypadá to jako nehoda. Již neřežu rovně, aby každý viděl, jaký jsem cvok, ale rafinovaně a vždy k tomu mám nějakou vymyšlenou příhodu.

Další superrána do života bylo, když jsem se jednou vrátil ze školního výletu a bylo mi oznámeno, že náš kokršpaněl je po smrti.
No není ten život skvělý?

Dnes je 28.8. 2016 a táta mi napsal, že včera v noci zemřela prababička. Před necelým měsícem zemřela jedna a teď druhá.
Ke špatnostem můžu přiřadit i to, že jsem tento víkend chtěl jet TÍM kamarádem na pouť. Ptal jsem se ho celý týden, jestli chce a honil ho, aby se zeptal rodičů. Dneska mi napsal, že bohužel nepřijede.

Co je zvláštní, já už ani nepláču, ne že by mi to všechno bylo jedno. Prababičku jsem měl hrozně rád, ale já už se cítím tak prázdný a životem unavený, že nevím, co mám vlastně dělat a ani ty slzy už nechtějí téct.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Komentáře

1 Nika7415 Nika7415 | E-mail | 21. září 2016 v 22:56 | Reagovat

Pekné aj keď deprimované . Tak nejak vznikajú  masochisti. Veľmi ma zaujíma, ako sa jeho životný príbeh bude rozvíjať. :-)
A ak môžem vedieť. Kde berieš inšpiráciu ?

2 shiruba shiruba | E-mail | 23. září 2016 v 10:56 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsem ráda, že Tě příběh zaujal. Inspiraci beru ze života. Ze svých zážitků i fantazie. :-)

3 Nika7415 Nika7415 | E-mail | 23. září 2016 v 15:29 | Reagovat

[2]: Po pravde ma to zaujalo tým, že niektoré scény mi pripomenuli moju minulosť. Je pekné, že aj z niečo smutného môže vzniknúť niečo inšpiratívne. A človek má pocit, že v tom nie je sám.
A je to veľká odvaha písať o niečom so svojho života .

4 shiruba shiruba | E-mail | 23. září 2016 v 23:19 | Reagovat

[3]: Psaní je pro mě jediným způsobem, jak před minulostí utéct.
Dřív jsem bolest řešila jinak, ale psaní je lepší a tak veškerou svou bolest, veškeré zoufalství, které jsem kdy cítila vkládám do básní a příběhů.
Lichotí mi, že to někdo ocení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.