Temný stín mé duše - Deník první

2. června 2016 v 16:04 | Shiruba |  Temný stín mé duše
Bývaly dny, kdy jsem byl člověkem hodným, nesobeckým a citlivým. Věřil jsem, že, když se budu modlit, bůh mě ochrání.
Modlil jsem se dnem i nocí dlouhé roky. Před každým jídlem, i před spaním. Mnoho let jsem se spolu se svou rodinou dokonce účastnil shromáždění.
S nástupem puberty přišel i rozum a vzdor. Pochopil jsem, že modlitba mě neochrání před dopravní nehodou, úrazem, smutkem a už vůbec ne před nemocí. Neochrání ani mé blízké, i když si to budu vroucně přát.
Lidé mě opouštěli, má matka byla již třikrát obětí dopravní nehody. Sice přežila, ale vždy se to stalo ve chvíli, kdy doplatila auto, které po nehodě bylo vždycky na odpis. Ani před utrpením, šikanou a zoufalstvím mě bůh neochránil.
Rodiče se v mích devíti letech rozvedli. Mamka začalo o tátovi mluvit ošklivě. Prarodiče se začali čím dál víc hádat. Bratr se mi začal vzdalovat. Mí čtyřnozí miláčci umírali. Já časem zůstával sám.
Kdysi jsem věřil snům a iluzím. Chtěl jsem být rytířem, nebo princem na bílém koni, který najde a zachrání svou něžnou princeznu. Zkrátka toužil jsem ctít dobro, chránit slabé a stát se kladným, slavným hrdinou. Co se té princezny týče, něžné dívky bohužel vymřely, takže mám stejně smůlu. Mé sny o hrdinství a dobru jsou ale už minulost. Tyto vize jsou již dávno nenávratně pryč.
Lidé mě považovali za blázna a já jim to nezazlívám. Byl jsem jím. Každému jsem hned nabízel svou pomoc. Zadarmo jsem dával svou ochotu, laskavost a energii. Samozřejmě, kdo by toho nezneužil. Vysloužil jsem si pověst hodného pitomce.
Ve čtrnácti jsem konečně otevřel oči a uvědomil si, že na boha se spolehnout nelze a řekl jsem své první rebelské NE. Každý tím byl samozřejmě zaskočen, nebyli na tak silnou rebelii zvyklí.
Pokud jsem před tímto činem někomu nevoněl, po něm mě začali nenávidět snad všichni. Od toho dne jsem si vše vždycky dvakrát rozmyslel. Komu pomohu a komu ne.
Taky jsem od té doby poněkud sám. Veškeré takzvané "přátelství" Vzalo za své. Spolužáci mě začali víc šikanovat, nebo mě ignorovali. Do dnes nevím, kterou skupinku jsem měl vlastně radši.
Nezměnil se tou dobou jen můj postoj ke spolužákům, ale celkově k lidem. A pohled ostatních na mě taky.
Teď když projdu po ulici, kolemjdoucí ode mě odvrací pohled. Učitelům ve škole čím dál víc lezu na nervy. Nevadí mi tenhle život, zvolil jsem si ho dobrovolně a sám. Jsem celkem šťastný, jen mi trochu chybí občasná společnost a trocha té lásky, ale nemůžu mýt všechno.
Na konci základky jsem se jediný smál a radoval se, že je to za mnou, ostatní plakali.

Mamka je ze mě téměř na prášky, což ale není tak úplně moje chyba. Ona mě zbožňovala takového, jaký jsem byl dřív. A teď? Mám pocit, že je zklamaná a mé chování dává za vinu tátovi, což mě doopravdy rozčiluje.
Nedávno jsem slyšel, jak mamka mluví s babičkou a stěžuje si jí, že všichni mají krásné, chytré děti, s kterými se mohou chlubit a jen ona má ze syna takového prevíta.
Co myslíte, nutí mě to, chovat se slušně? Ani omylem. Jsem, jaký jsem a až to přijme, já se začnu krotit, zatím se jí snažím dát najevo, že může být vždycky hůř.
Asi bych se měl také představit. Mé jméno je Silio, zkráceně Sil.
V současné době jsem na učebním oboru pekař. Původně jsem byl na studijním, ale poněkud jsem to tam nezvládal. No jo, jsem hold blbý, každý být geniem nemůže. Moje babička tvrdí, že jsem byl línej, což je lež jak vrata, snažil jsem se a to je hlavní.
Budu zcela upřímný. Nejsem a nikdy jsem nebyl zrovna typ, co by se rád učil, právě naopak, jsem doslova odpůrcem učení.
Na učilišti je učení vcelku brnkačka, sice to nejde úplně samo, pochopitelně, ale jde to rozhodně líp. Nejvíc mě baví praxe. Já totiž hrozně rád pracuji. Taky je to ale jediná užitečná věc, která mě baví, fyzická práce.
Když už jsem na střední nezískal vzdělání, alespoň jsem tam našel přátele. Už kvůli nim, jsem nikdy nelitoval, že jsem tam šel. Ano, kamarádi a přátele, to je něco, co mi na základce opravdu dlouho chybělo. Myslím, že mě mají dokonce jistým způsobem rádi. Někteří z nich určitě, aspoň trochu. Nevadí jim, že jsem jen prachobyčejné nic, ani že nyní patřím, mezi dělníky, alespoň v to doufám.
I když mě stále neposlali k šípku, ve mně stále dřímá strach, že je má přítomnost obtěžuje. Jestli ve mně totiž něco základka zanechala a to dost citelně, je permanentní strach a sebe-nenávist. Zoufalý strach, že jsem lidem ve svém okolí pouze na obtíž a oni to akorát nechtějí dát najevo.
Další vlastnost, kterou mi bohužel přidělil osud, a taky se mnou zůstala, je, že neumím komunikovat s lidmi a to s žádnými.
Že neumím navázat konverzaci s cizími, to by ještě šlo, ale že i s přáteli? To mě štve mnohem víc.
Vždycky, když za přáteli přijdu, zůstanu stát jako tvrdý Y a jen natvrdle poslouchám ostatní. Jen málokdy se mi po podaří zapojit do hovoru.
To mě vede, do toho zaplést bratra. Ten je na tom totiž o dost lépe než já. Ten dokáže mluvit s kýmkoliv a o čemkoliv. Nic mu nedělá problém. Je milý, hezký, společenský, holky ho zbožňují a vypadá jak anděl. Já budu zbožňován leda jako mrtvola a ani to možná ne.
Já a bratr jsme dokonalé protiklady, on si zvolil soukromou školu grafickou a chystá se na vysokou, já se rozhodl pro učňák. On je oblíbený, já nenáviděný. On je roztomilý, já proti němu buldozer (a každý mi to moc rád připomíná). Hvězda a černá ovce. I přes tento fakt a odlišnosti, je Lucien stále jediný, kdo se mnou dokáže komunikovat víc jak pět minut. Někdy se to tedy povede i rodičům. Převážně však brácha vede. On a jeho přítelkyně.
Ti dva už jsou spolu bez mála asi pět let. Sice se sem tam rozejdou, nebo si dají takzvanou pauzu, ale dlouho jim to nevydrží a zase se dají dohromady.
Za Ty roky jsem toho s nimi vcelku dost prožil a přežil. Bylo období, kdy jsem sloužil jako komunikátor, nebo psycholog. Bráška mi doma brečel na rameno, že ho Kamila nechápe. Ona mi zase volala o přestávkách do školy a brečela, že neví už, co má dělat.
Bylo to s nimi celkem o nervy a taky to bývalo deprimující, vzhledem k tomu, že já byl zrovna dosti osamělí. Díky nim jsem měl ale aspoň občas pocit, že mě někdo opravdu potřebuje.
Teď je to s nimi po čtvrtročním rozchodu zase jednou dobrý. Což jim přeji a trochu i závidím. Na rozdíl od Luciena jsem totiž typický příklad stoprocentního smolaře.
Měl jsem už dvě dívky. Tu první jsem načapal, jak se sápe po bratrovi a s tou druhou jsem to prostě nějak psychicky nezvládal. Stále chtěla optimisticky a romanticky naladěného člověka, kterým já tak nějak většinou nejsem. Když mi řekla, abych se kvůli ní změnil, zjistil jsem, že je čas to skončit. Zlomil jsem jí srdce, ale pro mě to byla neskutečná úleva. Chtěla toho příliš. Navíc mi zabírala úplně všechen volný čas, což bylo poněkud vyčerpávající.
V současné době nemám nikoho, ale mám problém. Zamiloval jsem se a to dost silně. S dotyčnou osobou se cítím víc než dobře. Není to jen slepá touha. Jsem neuvěřitelně šťastný, když jsem s ní, stačí mi její přítomnost a mé srdce tluče jako o závod. Najednou na světě vůbec nic neexistuje, jen tato osoba. Je pro mě středem vesmíru.
Jak už to tak v realitě bývá, má láska je neopětována. Zřejmě ke mně necítí tak hluboké city, jako já k ní.
Ptáte se, kým dotyčná je? První průser je, že to není dívka, ale kluk. Jeden z mích nejlepších kamarádů.
Když jsem zjistil, že na něj reaguju jinak, než na kohokoliv jiného, zmátlo mě to. Zjištění, co je příčinou mých myšlenek a rekcí vůči tomuto člověku mě moc neuklidnilo. Nejsem z toho nadšený, že jsem se zamiloval, protože z toho cítím problémy a také dost silně psychické utrpení.

Zkoušel jsem mu už něco naznačit, ale nevím, jestli to pochopil, pokud ne, možná je to jedině dobře, pro něj určitě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.