Noc patří mně - Kapitola 7 - Závěr

14. února 2016 v 16:59 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Je mi divně. Mám pocit, že jsem něco udělal, ale nevím co, ani proč. Vím jen, že od chvíle, kdy mě Taori políbil a co jsem viděl svůj LIDSKÝ odraz ve vodě, se ve mně něco mění. Je to nepříjemné a chvílema to i bolí.
Odpadávají mi velice pomalu kousky kůže, drápy se mi lámou, kosti křupou. Každý den se alespoň kousek mého těla rozpadne.
Jsem celý od krve, díky těm ranám, které se zjevují sami od sebe. Ani smýt to ze sebe nemohu, protože ve chvíli, kdy se poraněného místa dotkne voda, mám pocit, že uhořím.
Celý mrzutý jdu udělat kontrolu losa.
Týden se v závratích potácím hvozdem.
Blížím se zpátky k jeskyni a mám pocit, že místo po pevné zemi jdu po něčem měkkém.
Tak nějak mě napadá, jestli tam Taori ještě bude. Ne, co by tam dělal. Byl jsem pryč týden. To by zatím umřel hlady a pud sebezáchovy mu snad ještě funguje.
No, tak asi ne.
Hledím na své prosté lůžko, kde spí schoulená postava.
Udělám k němu krok, v té chvíli se mi zatočí hlava a já v bezvědomí padám k zemi.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale každopádně mám pocit, že se cítím mnohem líp, než předtím. Asi jsem mrtví.
"Kaoru, jsi v pořádku?" Uslyším tichý a mě velice známý hlas.
"Taori?"
"Jak se cítíš?"
"Líp než předtím."
"Jsi zase člověk."
"To jsem nebyl snad nikdy, tak nevím, jak bych mohl být člověkem teď." Utrousím, otevřu své černé oči a pomalu se posadím. Zjišťuji, že jsem doopravdy ve své lidské kůži a mám zpátky vlastní vědomí. "Ale je pravda, že lidsky přinejmenším vypadám."
Pohlédnu na chlapce, na jehož klíně jsem měl položenou hlavu. Vypadá šťastně, ale někde pod tím křehkým úsměvem je i smutek. Ale proč?
"Jsem rád, že jsi zpátky."
"No, to já taky. Tvoje matička asi není zrovna nadšená z toho, že jsi tady, že?"
"Můžeš se jí na to klidně zeptat sám."
"Cože?"
"Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem poslal jednoho tvého vlka, aby jí přivedl. Starala se o Tebe."
"Že bych to dělala s kdovíjakou radostí, říct nemůžu, ale když mi Taori řekl, jak ses zachoval, když jste byli uvěznění, tak jsem musela kývnout. Nic to ale nemění na tom, že Tě nemám zrovna moc v lásce." Ozve se mrzutě od vchodu.
"Ale, nazdárek, královno. Co tvá sestřička?"
"Já myslela, že si nic nepamatuješ." Podezřívavě se zamračí a mou otázku raději přejde.
"Pamatuji si naprosto všechno. Jen jsem měl v tahu rozumné myšlení."
"Nemohlo Ti chybět nic, cos před tím neměl."
"A to myslíš jak?"
"Že jsi rozumně nepřemýšlel ani dřív, tak jak mohlo být rozumné myšlení, jak Ty říkáš v tahu."
"Pořád stejně milá." Konstatuji a najednou se cítím tak nějak líp. Usměji se. Cítím se šťastný, ani nevím proč.
Lehnu si zpátky na svůj živý polštářek a ucítím, jak mě princ hladí ve vlasech. Věnuji mu spokojený pohled. Dívá se na mě tak zvláštně. Rád bych věděl, co si asi myslí.
"Díky za pomoc, vám oběma."
Vorovská sebou trhne a překvapeně na mě pohlédne.
"Rádo se stalo. Jen tak mimochodem, od kdy Ty znáš něco jako vděk?"
"Nevím, asi od doby, co jsem byl podroben tyranii Tvé milované sestřičky."
"Aspoň něco dobrého jí můžu připsat."
"Co se s ní vlastně stalo?"
Samantha smutně sklopí zrak.
"Je mrtvá. Nedala mi na vybranou. Nechtěla jsem ji zabít, ale ona byla jako šílená." Ženě začínají kanout z očí slzy. Chvěje se a mě je jí najednou tak nějak líto. Zvednu se, přejdu k ní a obejmu jí.
"Nemůžeš za to. Už to nebyla tvá sestra, ale nepřítel. Nemáš důvod mít výčitky. Měl bych je mít spíš já, ale nemám. Z Tebe Tvůj čin dělá hrdinku, mě vraha a monstrum. Paradox je, že Ty se ještě svým činem trápíš a já jsem šťastný."
"Jak můžeš být šťastný? To jsi opravdu tak bezcitný?! Pozabíjel jsi hromadu nevinných lidí! Zabil jsi Siu i zbytek své rodiny!"
"Ano, máš pravdu, zabil jsem je. A zabil jsem taky nevlastní bratry Taoriho a krále. Vyvraždil jsem několik vesnic. Nelituji toho, že jsem vyvraždil svou ves, protože jsem díky tomu získal svobodu, zabil jsem tyrany a mohl jsem chránit Toriho. Že u toho zemřelo spoustu dalších, to už mě tolik nevzrušuje. Svět se přeci nezhroutil, pořád stojí. A proč se zabývat historií? Vždyť už ji nezměním. Je lepší se věnovat současnosti."
"Koukám, že jsi teď nějak rozumný." Otře si slzy a usměje se. "Už mne nebudete potřebovat, vrátím se na zámek. Taori, jdeš se mnou, nebo chceš ještě zůstat?"
"Rád bych zůstal."
"Dobře, mějte se a Ty ho nezakousni." Rýpne si ještě a odejde, já si lehnu zpátky k té dobré dušičce, která celou dobu sedí na posteli a čeká.
"Měl jsem o Tebe strach." Zašeptá a hladí mě po tváři.
"Ty jsi zvláštní. Málem Tě zabiju, znásilním Tě, málem Ti zabiju mámu a Ty mě máš pořád rád. Když Tě vyženu, stejně se vrátíš. Proč to všechno děláš?"
"Protože Tě miluji." Vytřeštím oči, tohle jsem nečekal a musím říct, že mi to tak trochu vyrazilo dech.
"Taori, nemáš horečku, nebo jsem Tě tak moc praštil?" Vstanu a pohlédnu do ztrápeného obličeje.
"Já vím, že Ty ke mně nic necítíš. Ale jak jsi sám řekl, i když mě vyženeš, vrátím se a to i za cenu toho, že mě zabiješ."
"Ty to nechápeš. Já neumím milovat. Jsem bezcitný. Netrápím se. Zabíjím i přátele a blízké a nehlodá mě svědomí. Jednou bych zabil i Tebe a ani by to se mnou nehlo."
"I přes to, chci s Tebou zůstat."
"Co s Tebou mám dělat. Ale varuji Tě, neberu za Tebe žádnou zodpovědnost."
"To ani nechci."
Od té doby se mnou Taori zůstal v lese. Samantha z toho radost neměla, ale nebránila mu.
Vracím se z jednoho z mnoha průzkumů Temného hvozdu. Mám dost mizernou náladu, protože mi sem lezou pytláci z vedlejšího lesa.
Nálada se mi ještě zhorší, když nalézám mrtvého vlka.
K jeskyni přicházím vzteklý jak samotný ďábel.
Když se proměním v člověka, mám z nepochopitelných důvodů dlouhé černé, načechrané vlasy, jako v obě kdy jsem byl zoufalý hlady. Asi ve vzteku vypadám jinak.
Princ se ke mně pokouší přijít a zřejmě mě obejmout, nebo tak něco, ale já na city nemám vůbec náladu. Bezohledně ho odhodím, až si rozrazí hlavu o stěnu. Ale on po chvíli vstane a svůj pokus zopakuje.
V návalu rozčílení do něj začínám bít, rvát mu kůži i maso a koušu.
V závěru je chlapec schoulený téměř bez vědomí v koutě.
"Nauč se pískle, že tady vlánu já! Jenom já! City tu nejsou vítány!" Křičím a jdu se vyspat.
Je ráno, kluka nikde nevidím. Asi to vzdal a vrátil se domů. Vyjdu ven a ohromen zjišťuji, že Taori stojí po pas ve vodě a omývá si rány.
"Ještě naživu?" Zeptám se jakoby nic.
"Ah, dobré ráno. Jak se cítíš?" Usměje se a otázku ignoruje.
"Skvěle, jdu lovit."
"Kdy se vrátíš?"
"Nevím a myslím, že je to jedno."
Odcházím a v zádech cítím jeho zoufalý výraz.
Vracím se skoro až k večeru, vcelku spokojený. Našel jsem totiž ty pytláky a pochutnal si na jejich vnitřnostech.
"Vítej zpět." Usměje se okupovatel a já jen protočím oči v sloup. Přijde mi hloupé, že tu stále zůstává. Stejně je tu většinu času sám. O co mu jde? Myslí si snad, že mě donutí ho milovat? Ještě to tak.
Každý den je stejný. Já vždycky odejdu a užívám si sám. Ale moje nálady jsou den ode dne horší. Protože kvůli němu mám špatné svědomí, což mi vadí.
Opět se vracím, jako tisíckrát a on mě jako vždy s úsměvem čeká. Jsem naštvaný, sám na sebe, na něho, na celá svět. Ale na sebe nejvíc.
Ve snaze zapudit svůj vztek a dokázat si nespoutanost a bezcitnost. Vrhám se na nic netušícího chlapce. Snaží se na poslední chvíli bránit, ale je pozdě. Sápu mu hruď a drtím kosti. Najednou cítím, že tělo pode mnou se nehýbe.
Uchopím mrtvolu do zubů a odnesu na kraj lesa.
Doma se zase již v lidské podobě začnu smát jako šílenec. Mám pocit jako by mi ze srdce spadl kámen a z beder obrovské břemeno.
Nějakou dobu pak žiji klidný, spokojený život, jako dřív.
Po týdnu na mě ale začínají lézt chmury. Začínám zjišťovat, že když se vrátím, nikdo mě nečeká. Že už mě nikdo nehladí ve vlasech a nečechrá mi srst. Nespoutaná, divoká volnost mi poněkud přestává stačit.
Ačkoliv si to nerad přiznávám, chybí mi ten nevinný úsměv a starostlivé otázky.
Navíc mě neuvěřitelně začíná deprimovat vzpomínka na bolest a smutek v těch nádherných očích. Trpěl a já to prachsprostě ignoroval.
Chybí mi a to víc, než kdokoliv jiný.
Vydržím takhle trpět další týden.
Ze zoufalství jdu na místo, kam jsem ho odnesl a přenechal osudu.
Není tu, kostra, tělo, prostě nic. Zmizel, ale po svých odejít nemohl, tím jsem si naprosto jist.
"Samantha." Zašeptám a bez rozmyslu se rozběhnu směr zámek.
"Chci mluvit s královnou. A je to důležité." Vyhrknu na strážného, ten na mě chvíli vyděšeně hledí, po chvíli ale pochopí a vede mě spletitými chodbami.
"Jen Vás ohlásím, pane, pane-"
"Kaoru."
"Ah, Kaoru, děkuji a omlouvám se."
"Dobrý."
Muž na chvíli zmizí za velkými dveřmi královnina pokoje a za chvíli se z nich opět vynoří.
"Královna Vás přijme. Můžete vstoupit." S úklonou mě opouští.
Okamžitě se vrhnu do pokoje.
"Ahoj Kaoru, kéž bych mohla říct, že tě ráda vidím, ale sám dobře víš, proč to neuslyšíš." Samantha sedí u nádherného zrcadla posázeného mušlemi a češe se. V odraze vidím bolest a neskutečný smutek v jejích očích. Udivuje mě, že tam není i vztek, nebo nenávist. Má přeci dost dobrý důvod, nenávidět mě.
"Ano, vím. A Ty asi víš, proč tu jsem."
"Ani ne, své už jsi přece udělal."
"To Ty jsi odnesla Taoriho, že?"
"Ano."
"Žije?"
"Ne."
"Vím, že bys ho dokázala oživit, tak proč to neuděláš?"
"Kvůli netvorům, jako jsi Ty. A vůbec, co Tě najednou můj syn tolik zajímá?"
"Lituju toho, že jsem ho zabil. Byla to chyba a chtěl bych jí napravit."
"Co tak najednou? Myslela jsem, že Ty se za minulostí neohlížíš. Nelitoval jsi přece ani svoje rodiče a sourozence, nebo toho chudáka psa, co s tebou důvěřivě šel a čekal odměnu, kdežto Ty jsi ho zabil."
"Taori není minulost."
"Ale. Od kdy?"
"Vím, že jsem na to přišel příliš pozdě, ale zapřísahám Tě, oživ ho."
"Umím vrátit duše do tělesné schránky. A ta jeho tu už není."
"Ale ano je, cítím ho tu. Co chceš, abych udělal?"
"Zamysli se a řekni mi, co bys pro něj byl ochoten obětovat."
"Cokoliv." Zašeptám po chvíli ticha.
"A co polovinu své duše? Třeba vlka uvnitř sebe."
Tak teď mě dostala. Dokázal bych tak žít? Jako člověk?
Hlavou mi probíhají představy života osamělé zrůdy a šťastného člověka.
"Pokud ho chceš, vem si ho."
Až nyní se otočí od zrcadla a překvapeně se na mě podívá.
"Myslíš to vážně? Jen si to představ. Už nikdy se neprohánět s větrem v zádech po lese, nejíst syrové maso. Dokážeš takhle žít?"
"Pokud ne, tak hold budu muset zemřít. Ale lepší zemřít jako člověk, kterého někdo miluje, než žít jako netvor, kterého všichni nenávidí."
"A co kdyby to bylo naopak? Co kdybych si vzala tvé lidské já? Zvládl bys to? Bylo by z tebe opět jenom nechápající naivní zvíře."
"Ano." Pevně sevřu oční víčka, aby mi neukápla slza.
"Budiž. Však sám, zítra zjistíš, o co jsem Tě připravila." Ušklíbne se, zavře oči a já cítím, že se uvnitř mé duše něco děje, ale co? Možná to radši nechci vědět. "Teď se vrať do svého království. Zítra, až se probudíš, možná i později, zjistíš, co jsem si vzala. Nevracej se sem. Měsíc musíš zůstat jen v lese, nesmíš ho opustit, rozumíš?"
"Mám to brát jako domácí vězení?"
"Něco takového, ale tohle vězení závisí na tom, zda ještě někdy spatříš mého syna."
"Rozumím."
Bez dalšího čekání vyrazím zpátky k hvozdu.
Večer jdu spát se strachem, jak se zítra probudím.
Ráno zjišťuji, že jsem ve své lidské podobě, jak jsem usnul. Proměním se. To je divné, tak co mi to ta čarodějnice vlastně vzala?
Měsíc se vleče a je snad nejdelší v mém životě. Začínám si ale uvědomovat jisté změny.
Je mi doopravdy smutno, dokonce se mi párkrát sami od sebe spustily z očí slzy. Chybí mi Sia, rodina a hlavně Taori. Lituji svých činů.
"Dobře, tohle je trest všech trestů. Ona mi ta ženská nic nevzala, ona mi dala city a svědomí!" Zakřičím zoufale.
"A není to náhodou dobře?" Ozve se za mnou tolik milovaný hlas. Pomalu se otočím, jestli se mi to nezdálo.
Několik metrů za mnou stojí ON. Jediný člověk, kterého jsem i jakožto zrůda dokázal milovat.
Pomalu vstávám z kamene u jezera, kde vysedávám snad každý den a jdu ke svému anděli.
"Ta-Taori?"
"Jsem to já, neboj." Usmívá se. Bodne mě u srdce. Tohle stvoření já roztrhal skoro na kusy. Oči mi zalijí horké slzy.
"Kaoru, neplač prosím. Nic se nestalo."
"Mýlíš se, stalo se toho až příliš." Vrhnu se k němu a pevně jej sevřu v náručí. "Odpusť mi, prosím."
"Odpouštím Ti." Zašeptá mi do ucha a mě se trochu uleví. "Ale pod jednou podmínkou." Trochu se ode mě odtáhne.
"Pod jakou?"
"Když mě teď políbíš." Šeptne a rozkošně zrudne.
S chutí se nakloním k jeho rtům a jemně se jich dotknu těmi svými. Pomalu polibek prohlubuji.
"Tak teď už tuplem neodejdu, ani když mi to rozkážeš."
"To budu velice rád." Vezmu svého miláčka do náruče a odnesu do jeskyně, kde jej posadím na lůžko.
"Miluji Tě." Řeknu mu poprvé v životě a jemu se rozzáří oči. Vrhne se na má ústa a tiskne se na mě celým tělem.
Opatrně mu začínám stahovat jednu část oděvu za druhou.
"Tak to bude poprvé, co to mé oblečení přežije." Zasměje se.
"Myslím, že to poprvé přežije i tvé tělo." Odvětím a zahrnuji polibky obnaženou hruď. Taoriho prsty se zatím proplétají v mích vlasech.
Když je mé princátko zcela nahé, rychle zbavím oblečení i sebe.
Nespěchám, chci, aby si to pro jednou vychutnal i on.
Zasunu do něj dva prsty a začnu jej pomalu připravovat.
Líbám ho při tom na krku a volnou rukou hladím po jemné kůži, kam jen dosáhnu.
"M-myslím, že můžeš." Zašeptá zadýchaně. Jeho tvářičky se nádherně zbarvily do ruda a tělíčko je roztomile rozechvělé.
Něžně uchopím chlapcovy boky a lehce nadzvednu. Nasměruji svůj naběhlý úd do vstupu jeho těla a pomalu tam proniknu.
Z Taoriho úst se ozvě táhlý sten, ale ne bolesti, spíše vášně. To je pro mě znamení, že mohu pokračovat.
Nejprve přirážím pomalu, ale postupem začínám přitvrzovat.
Vzdycháme jméno toho druhého a oddáváme se slasti.
Je tu vytoužený vrchol. Můj andílek ale potřebuje ještě trochu pomoct. Sehnu se k jeho klínu a vezmu ho do úst. Za chvíli má ústa vyplní bílá tekutina.
Lehnu si vedle mladíčka a nechám ho stulit se do mé náruče.
"Děkuji Ti Kaoru. Miluji Tě." Zašeptá, políbí mě a usne.
Přikryji ho kožešinou, aby nenastydl, a též se oddám říši snů.
Teď mám konečně všechno, co jsem kdy chtěl. A budu to chránit do konce svých dní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.