Noc patří mně - Kapitola 6

14. února 2016 v 16:57 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
"Tak jakpak sis užil, můj vlčku?" Pohladí mě žena po hlavě. Myslí si, že je Taori v bezvědomí a že já mu ublížil. To ale já neudělám, ne pro potěchu druhých. Já ubližuji pouze pro své vlastní potěšení.
Abych byl upřímný, už jsme tu asi dva týdny, za tu dobu jsem mu prakticky nic neudělal, ale mám špatný pocit, že Samantha začíná mít podezření. Je na čase odsud vypadnout.
Jsem zatím, dalo by se říci, královnin mazlíček, takže si můžu odejít a přijít kdy se mi zachce, ale taky to nemusí trvat věčně.
Vracím se z lovu a promýšlím poslední detaily plánu. Ano, dnes pomohu Taorimu prchnout.
Jsem tu, naše vězení. Vcházím do místnosti, kde leží na kožešinách, které mi věnovala Vorovská. Rychle se posadí a pohlédne na mě, když zjistí, kdo přišel, usměje se a jde ke mně.
Pohlédnu do těch krásných nevinných očí a kývnu na něj, on téměř okamžitě pochopí. Sleduji, jak na sebe bere pár kožešin, po té jej vyvádím z místnosti.
Na úzké kamenné chodbě se rozhlédnu, jestli tam není některé z monster, nebo samotná královna. Když shledám, že ne, rozejdu se s princem v zádech k východu.
Jen vyjdeme před jeskyni, ve které je celé vězení utvořeno, zarazím se a chlapec do mě málem narazí.
Několik metrů před námi stojí naše věznitelka a se zlým úsměvem nás pozoruje.
"Ale, ale, copak to tu máme? Jeden zrádce, nezrádce a jeden vězeň. Nedoufala jsem, že to uděláš, ale jak vidím, stalo se. Snad sis nemyslel, že jsem si nevšimla, že pískle nemá žádnou újmu."
"Proč to děláš, mami, co jsem Ti udělal?" Vzlykne mladík.
"Super dotaz." Zavrčím.
"Pche! Proč to dělám? To je jednouché, ráda působím bolest." Oznámí nám s klidem.
"Aaaa!" Ozve se mi za zády, a když se otočím, spatřím tři vlkodlaky kolem chlapce.
"Tak, teď se mi pěkně vydáš, nebo tvůj milovaný Taori zemře!"
"Kdyby jenom zemřel, možná by to nebylo tak zlý, ale jak už jsme oba poznaly, nečekala by ho jen smrt." Sklopím hlavu a nechám se odvést, za zády slyším děsivý smích.
O půl hodiny později jsem na boku, připoután k zvláštní ocelové desce. Taori je za krk přivázán ke zdi jako pes.
Samantha přichází zahalena pouze v jakémsi rudém plášti sahajícím až k zemi, což u ní není zrovna běžné, s divnou čelenkou na čele. Když přijde doprostřed místnosti, přímo proti mě, plášť rozhalí a nechá jej sklouznout z ramen na zem.
Stojí tam zcela nahá. Nechápu, co to všechno má znamenat, ale doufám, že to přežiju.
Začínají jí zářit rudě oči, cosi odříkává a já cítím, že se se mnou asi něco děje. Proměňuji se v člověka, nebo spíš ona mě proměňuje.
Probíhá to pomalu a pro mě nepochopitelně bolestivě. Po velmi dlouhé době se mé podoby ale začínají křížit.
Z očí mi stéká krev. Zuby ještě více, než před tím vyrostou, zúží se a zešpičatí. Vlasy zůstávají hrubé jako má vlčí srst. Obličej má lidské i vlčí, možná spíš vlkodlačí rysy.
Na páteři, loktech, kolenech a hrudi mi praská kůže a z ní začínají růst zašpičatělé pancíře, podobné dračím šupinám.
I má kostra se zvláštně deformuje, narůstají mi další obratle. Krční, hrudní, bederní, ale hlavně ocasní.
Z vlčího ohonu se stává dlouhý ještěří ocas, též posázený tvrdými, zašpičatělými pláty.
Má kůže má nyní barvu něco mezi černou, šedou a rudou.
Proměna je u konce, doufám. Nejsem si totiž jist, zda bych mohl být ještě větší zrůda, než právě teď.
Krom mého těla se změnilo zřejmě mnohem víc. Už své fyzické já totiž plně neovládám. Jsem to já a přece nejsem. Reaguju jinak, než bych chtěl. Je ze mě obyčejné nemyslící monstrum, nebo lépe řečeno vyděšené zvíře, které nechápe, oč se jedná. Vše mi nyní připadá neznámé a nepřátelské.
"Tak a teď jsi na řadě Ty, můj drahý synu. Dobře se dívej, koho sis to oblíbil. Nyní každý jasně pozná, co je zač. Zrůda. A já Ti teď ukážu proč je to zrůda. A proč mu nejvíce náleží právě tato podoba." Prohlásí a začne vytvářet ve vzduchu nějaké obrazce.
V prostoru se zjeví náhled na mou vesnici, za dob, kdy ještě všichni žili. Teď mi teprve dochází, co chce udělat. Ukázat mu, proč jsem sám a jak zemřela má sestra.
Před chlapcovou tváří se zjeví nejdřív všechno krásné. Jak za mnou chodila Marlene, krásnou a Taorimu tak podobnou Siu, mou rodinu a podobně. Po té ale ukáže mou první vraždu a to mého bratra, samozřejmě tam není všechno, ale jen pasáž, jak ho zabíjím, to že to byl hajzl, tam poněkud chybí.
Mladý princ se zděšeně dívá, jak zabíjím milovanou sestru, opět s tím, že absolutně netuší, jak moc jsem před tím trpěl.
Konečně je konec.
"Jak jsi mohl! Já Ti věřil, Kaoru! Věřil!" Mladík se rozpláče.
Pouta, jež mě drží na desce, se uvolňují a já padám na chladnou, kamennou zem. Postavím se a až nyní poznávám, o kolik jsem vyšší než normální člověk.
Vydám hlasitý hrdelní zvuk, podobný křiku varana, ale mnohem hlubší a hrozivější.
Žena stojící přede mnou mě trefí nějakým kouzlem, bolí mě to a rozzuřím se, vrhám se na ní se vší nepříčetností.
Ona s klidem uhýbá a já měním plán, dveře jsou pootevřené, utíkám tedy pryč. Daleko od toho všeho, z vězení, od trýznitelky, od pachu smrti.

Nevím, kdo je přítel, kdo nepřítel, utíkám a ani nevím kam. Cestou zabíjím všechno, co mi přijde do cesty.
Stojím před vypálenou vesnicí, která je mi nějakým způsobem povědomá, ale nevím proč.
Procházím troskami a chvíli se schoulím v sutinách domu, ke kterému mě cosi táhne, jako bych tu žil. Nevím, možná ano.
Chvíli se vyspím a po té jdu pomalu k nedalekému lesu, který tak jako ves mi přijde až příliš známí, přátelský a bezpečný.
Procházím mezi stromy, když uvidím tři obří, černé vlky, jak žerou vnitřnosti normálního vlka. Instinkt mi oznámí, že jsou to nepřátele a tak zaútočím. Jsem silnější i větší než oni, takže nemají žádnou šanci.
Ty tři netvory zčásti spořádám, ale toho malého tam nechávám, přijde mi špatné ho jíst, jako by to byl bratr.
Putuji dál, až najdu jezero a jeskyni. Líbí se mi tu. Vejdu do jeskyně a zjistím, že jsou tam kožešiny a něco jako postel, ale není z toho cítit člověk.
Slyším za sebou kroky, otočím se a zírám do očí dalšímu vlkovi, normálnímu a moc hezkému. Má ze mě strach. Ale já mu nechci ublížit.
Přistoupím k němu a dotknu se svým čenichem, toho jeho. Chvíli se jen tak očicháváme. On po té zavyje a začnou vylézat další a další obyvatele lesa.
V noci všichni spíme v jeskyni, nebo v norách poblíž ní.
Den plyne za dnem a mě se podařilo všechny nepřátelské bestie z lesa vypudit, nebo je spíše pozabíjet.
Lidi nevyhledávám, protože jak jsem sám zjistil, jsou zlý a páchnou.
Jednoho rána mě probudí právě pach, který tak moc nenávidím. Pach člověka. Vystřelím z jeskyně jako vítr a za chvíli stojím před ženou s hnědo-zelenýma uslzenýma očima. Poznávám v ní tu tyranku. Napřáhnu se a odhodím jí několik metrů daleko.
"No tak! Ve jménu života, kde je Kaoru?" Zakřičí na mě, když se zvedne a já se k ní jen s nenávistí blížím.
Samantha zavře oči a když je otevře, je má tvář u té její. Neucukne, jen se na mě zmateně dívá.
"Kaoru? To jsi Ty? Ale jak to? Co se Ti stalo? Našel jsi Taoriho? Jak to myslíš, že to já jsem všeho příčina? Já se snažila očistit svou zemi od těch potvor! Vězení? Jaký? Počkej, přestaň, na mě křičet, mohl bys mi to trochu blíže vysvětlit?"
Něco mi tu nedochází. Kdo je Taori? Kdo je ta žena, ženy? Jsem zmatený. Jsem si jist, že tahle ženská mi ublížila, střílela po mě kouzla a něco mi vzala, ale já nevím co.
"Aby bylo jasno, já jsem Smantha Vorovská, královna tohoto království a matka chlapce jménem Taori. Prosila jsem Tě o pomoc, protože zmizel. Šel jsi ho hledat, od té doby jsme se neviděli. A ty se jmenuješ Kaoru. Jak jsem tak pochopila, někdo, mě podobný Ti ublížil, hodně. Potřebuju vědět, kde ta osoba je. Doveď mě k ní, prosím."
Nevím, zda jí mám věřit, ale můžu to alespoň zkusit.
Otočím se k Samantě zády a nechám jí si na mě sednout. Běžím jako šílený na místo, které mě tolik děsí a které tolik nenávidím.
"Díky. Jdeš se mnou, nebo se vrátíš? Se mnou? To jsem ráda. Tak pojď, jdeme si pro pomstu." Pevně semkne rty.
Vedu jí chodbami až k mučírně, kde začnu vrčet. Otevře dveře a vejde jako první. Mezi dveřmi ztuhne a já se jí podívám přes rameno.
V místnosti je žena, která až na oděv je úplně stejná, jako ta, jež stojí vedle mě. Před tou s krátkou sukní se krčí lidská troska, kterou si pamatuji ze dne, kdy jsem utekl. Křičel na mě, že mi věřil a jak jsem to mohl udělat, ale proč, to už nevím. Ta ženská jej bičovala, než jsme přišli.
"Taori!" Zakřičí Samantha a tlakovou vlnou odhodí překvapenou dvojnici. Rozběhne se ke svému synovi a obejme ho.
"M-mami? Ale kdo je pak tamta?"
"A mě bylo divné, že mě Kaoru nesnáší víc, než obvykle. Jako by mi před tím nebyl dost protivný, musela jsi z něj udělat úplnou zrůdu, že? A já mu dala šanci se změnit. Zase mi ničíš plány." Vorovská vstane a pohlédne na ženu zvedajíc se z podlahy.
"Ale, ale, kdopak to přišel na návštěvu? Myslela jsem, že už je po tobě, ale ty prostě nemáš dost slušnosti a nechceš chcípnout!"
"Můžeme si promluvit později Semirah, teď mi řekni, jaká kouzla jsi na něj použila."
"Žádná, která bys mohla TY zlomit!"
"Taori, běž ke Kaorovi a Ty ho nesežer!" Hodí po mě vražedný pohled. Chlapec si stoupne za mě, ale i tak cítím jeho strach a nenávist vůči mě, ale kdesi pod nimi cítím i sympatie a něco co neznám. "Jen tak mimochodem, nic si nepamatuje!" Upozorní svého potomka, ten se ke mně tedy přiblíží trochu blíž a nenávist trochu pohasne. "Taori, představuji Ti Tvou tetičku: Semirah Vorovská. Mé dvojče."
Mladíčkovi za mnou poklesne čelist. Já se nechápavě poškrábu na hlavě.
"Ale copak královno? Neopouští Tě z toho blahobytu starý dobrý instinkt?" Zašklebí se Semirah. "Tušila jsem, že se opět setkáme a věř mi, že jsem po tom z celého srdce toužila. Ráda bych totiž zaujala Tvé místo. Již delší dobu totiž stojím o něco, co mi bylo odepřeno. Moc. Kouzla mi nestačí, já chci vládnout! Pořád navíc tak nějak nechápu, proč ačkoliv jsme dvojčata, máš celý život víc možností a větší štěstí! Takže, teď si celé ty roky vezmu zpátky, sestřičko."
"Chceš mě zabít? Budiž, ale co s tím vším mají společného ti dva?"
"Jsi skvělá herečka, Samantho, ale já moc dobře vím, jak moc tě raní pohled na svého zmučeného synáčka, který má momentálně problém i jen stát na nohou. A ten druhý? Toho jsem akorát změnila na to, čím už dávno je."
"Co kdybychom si staré nesváry vyřídily mezi sebou a ostatní z toho vynechaly?"
"Myslíš jako souboj na život a na smrt? Souhlasím."
"Ach jo, Ty už se asi nikdy nezměníš, že?"
"Nemám důvod, Vaše jasnosti."
Ty dvě si ještě chvíli vyměňují "přátelské" věty, zatím co já se plížím pryč. Ten kluk mě následuje a já nevím proč. Chci se vrátit do lesa, k jezeru, ke klidu, tam kde nejsou lidi. Tak proč jde se mnou, má tu přeci matku.
Před jeskyní se rychle otočím a varovně zavrčím, snažím se mu říct, aby mě nechal být, ale bojím se, že mi nerozumí ani slovo.
Když vrčení nemá žádný efekt, rozběhnu se obřími skoky směr domov. Ani kdyby byl v pořádku, by mě nedohnal, natož, když je zesláblý.

Konečně doma, mezi svými. Zachumlám se na kožešinách a odpočívám.
Dokonalý a bezstarostný klid trvá několik dní, možná i týdnů. Co se děje mimo les, netuším. Svět venku mě nezajímá, mou starostí je pouze hvozd.
Už zase, už zase, už zase! Je tu člověk, já snad vyletím z kůže. To nemůžou nebohou zrůdičku nechat na pokoji?
Vstanu a rozzuřeně jdu za pachem. Neběžím, není kam spěchat, ale jdu dostatečně rychlou chůzí, aby každý poznal, že jsem silně rozladěn. Sípavě a zrychleně dýchám, oči přivřené vzteky, že jsem opět vyrušen ze svého záživného nicnedělání.
Zase ten kluk, no to mě natravte za živa a znova vyplivněte. Co tu zas chce? Brunátný a vytočený se k němu přiženu, a když se před ním zastavím, skloním hlavu těsně k jeho hezké tvářičce a začnu silně vrčet.
"Ahoj, K-Kaoru. Přišel jsem jen-" Nedořekne, protože mu to ani nedovolím. Zařvu, až ho to srazí k zemi.
Začnu to pískle obcházet, přemýšlím, zda ho sežrat, nebo jen zabít, či ho snad potýrat? Čichnu k čerstvému masu, chutnat by to mohlo dobře. Očichávám každý kousek mladého těla, pak bez rozmyšlení natáhnu svou obří pracku a jediným úderem rozervu oděv halící dětské tělíčko.
Opět chvíli čenichám, olíznu se a pak jazykem přejedu přes chlapcovo břicho a hruď. Chvěje se, no má proč.
Roztáhnu mladíčkovi prudce nožky, on vykřikne. Snaží se bránit, ale moc mu to nepomůže. Bohužel, jeho hloupost, neměl sem chodit.
Výhružně zavrčím, aby sebou tolik neházel. Zabralo to, skvěle.
Mé "ruce" uchopí lidské tělo a nadzvednou jej do vzduchu, po té do něj bez nějakého otálení proniknu. Lesem se ozve bolestný výkřik. Mě to však neodradí a klidně pokračuji.
Beru si, co chci s narůstající touhou. Otočím svou oběť na čtyři a prudce přirážím.
Cítím pach krve, a že mládě v mích rukou upadá do bezvědomí. I přes to pokračuji, dokud se jeho útroby nenaplní mým semenem.
Po uvolnění odnáším toho človíčka do jeskyně.

Ale, ale ono se nám to probudilo. Sedí to schoulené v rohu a pláče.
Hodím na zem mrtvého divočáka. Osoba v koutě se vyděsí, postaví se a pohlédne na mě. Otírá si své hezké oči. Pozorujeme se navzájem.
"Kaoru?" Pomalu ke mně začne kulhat. Natáhne ruku a pohladí po tváři. "Kaoru." Zopakuje a obejme mě. Já jen nehnutě stojím a čekám, co bude dál. "Vím, že si nic nepamatuješ, ani zřejmě nevíš, kdo jsem já, ale i přes to, bych byl moc rád, kdyby ses alespoň pokusil vzpomenout."
To já bych moc rád, chlapče, ale nevím jak.
Jeho studená ruka, podobající se dívčí ručce pohladí mou hruď. Najednou se zarazí a zahledí se překvapeně kamsi doprostřed mého hrudníku. Také se tam podívám, co je tam tak zajímavého. Zjistím, že na mém krku visí krásný medailon na zlatém řetězu. Ale, kde se tam vzal? Dotknu se té věci.
"Vzpomínáš, dala Ti ho má maminka. Aby Tě krotil. Prosím, vzpomeň si na mě." Šeptá ke mně a oči mu opět zvlhnou.
Jsem zmatený, víc než před tím. Vyjdu rychle z jeskyně a pohlédnu do průzračné vody. To co tam vidím, mě děsí a překvapuje zároveň. Tisíckrát jsem tu už takhle stál a díval se na svou zrůdnou podobu. Teď tam ale není. Z jezera na mě hledí chlapec s krátkými blonďatými vlasy, černýma očima a světlou kůží.
Vedle mě stane ten, jemuž říkají Taori a též pohlédne do vody.
"Tohle, jsi byl Ty, dokud Tě nezničila Semirah. Měl jsi sestru Siu, měl jsi jí moc rád a říkal jsi mi, že Ti jí připomínám. Nikdy jsi mi neřekl, jak zemřela, ale já už to vím. Zabil jsi ji. Nevím proč, doufal jsem, že mi na to odpovíš."
Něco se uvnitř mého nitra hne. Hlavou mi projedou celá jatka, vše co jsem udělal. Její vyděšený pohled, jak zabíjím, i jak tam sedím uprostřed vší té zkázy bez sebemenšího pocitu viny.
Můj pohled se zavrtá do osůbky po mém boku. Chlapec mi jej opětuje, pak náhle natáhne ruku a opět mě pohladí. Natáhne se a jemně mě políbí na do koutku "úst".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.