Temná noc a zářící luna - Kapitola 1

30. prosince 2015 v 0:18 | Shiruba |  Tajemství měsíce (Pro Haar)
Nad městem se rozlévá krvavá zář vycházejícího slunce a potemnělým hřbitovem se táhne černý průvod o osmadvaceti lidech nesoucí prostou rakev z tmavého dřeva s květinovým věncem z bílých růží na víku zakrývajícím tělo mrtvého.

"Hej princezničko! Nechceš si nechat aspoň přistřihnout ty sví kadeře, abys vypadal trochu jako kluk?!" "Nechceš ochranku, aby sis neublížil?!" Takové poznámky provázejí mladého chlapce s pod lopatky dlouhými, blonďatými vlasy, krásnýma žlutýma, skoro až zlatýma očima a věčným milým úsměvem.
"Dobrý den, paní učitelko." Pozdraví blonďáček a lehce se zhruba třicetileté dámě ukloní.
"Ahoj Leny, ráda Tě vidím. Škoda že to ale nemohu říci o všech." Usměje se žena a pohladí dotyčného po tváři.
Každý den je pro Lenyho stejný, zlý a nepřátelský, ale i přesto velice krásný a vzrušující.
Leny chodí na uměleckou školu a je nejlepším studentem všech ročníků. Je přátelský a miláčkem všech učitelů, tím méně je oblíbený u svých vrstevníků. On sám se však snaží i se svými závistivými spolužáky dobře vycházet, ale daří se mu to spíš jen mezi dívkami. Aspoň ty jej totiž, alespoň některé přijímají mezi sebe.
"Leny! Prosím Tě, potřebovala bych od tebe maličkost." Přiběhne drobná zrzavá dívka.
"Ale jistě Miki, copak potřebuješ?"
"Pozval mě kluk snů na rande a já potřebuju vybrat šaty. Pomůžeš mi?"
"Ale jistě, po škole Tě doprovodím domů a hned to můžeme pořešit."
"Tak jo, jsi zlato!" Podobné otázky jsou pro mladíka na denním pořádku, ale on vždy rád pomůže.
I přese všechny hezké věci, které kolem sebe denně vnímá, jsou pro něj dny jako stále se opakující seriál. Nikdy nic nového, žádné odreagování, nikdo kdo by se mu líbil, nebo o koho by se mohl bát. Neexistuje jen nic, než škola, kamarádky, učitelé a domov.
Na celém světě existuje pouze jediná věc, která ho fascinuje a bezmezně zajímá. A ve chvíli, kdy onu věc má, je nejšťastnější na zemi. Pak dokáže celé hodiny sedět a dívat se. Nic jiného pak neexistuje. Dává mu to pocit svobody a výjimečnosti.
Po vyučování pomůže, jak slíbil vybrat šaty na důležitou schůzku své kamarádky a dokonce jí i udělá hezký, slušivý účes.
Mikijina sestra Dairy je do Lenyho těžce zamilována a neustále jej zve na rande. On se z toho však vždy velice chytře vymluví.
Odmítaná dívka není jediná, kdo chlapcův nezájem nemůže pochopit, nerozumí tomu totiž nikdy. Dairy je totiž velice krásná, ochotná, pracovitá, roztomilá a snem každého kluka. Lenyho touhy ale bohužel naplnit nedokáže.
Když se kvečeru vrátí domů, pomůže rodičům s domácími pracemi, poté se naučí jako vždy na následující den.
Učí se až do večera, dokud se nesetmí a na obloze se konečně neobjeví objekt jeho zájmu. Měsíc. Jeho jediná láska.
Každý večer usedá na okenní parapet, nebo si lehá na střechu a pozoruje nebe. Zář luny a hvězd. To je to, proč existuje, na co se celé dny těší.
Ten krásný stříbrný kotouč má stejnou barvu, jako jeho vlasy, oči jsou zase jako polední slunce a ostatní hvězdy. Možná i proto je citově silně spjat s vesmírem a to již od raného dětství.
Když byl malý, často natahoval ruce k obloze a ostatní o něm říkali, že je blázen, což některým bohužel vydrželo do dnes.
Nyní sedí u otevřeného okna a nepřítomně se dívá vzhůru. Nevnímá křik toulavých koček, štěkání podrážděných psů, ani v dálce houkající sirénu. Opět je pouze noc.
Ten kontrast temnoty a zářné luny je prostě kouzelný. Nekonečná prázdnota a naděje. Není nic krásnějšího.
"Nad krásu tvou luno není,
Tvá zář, celý svět zas mění.
Temnota je soupeřem tvým,
Však zároveň druhem drahým.

Dáváš mi novou naději,
že další boj se dnem vyhraji.
Opět osvětluješ město lidí,
proč jen tvé kouzlo nevidí.

Vždyť Ty dáváš nám světlo,
Bez tebe nic by nekvetlo.
Bouříš i vlny moře,
To dělá tvá krásná záře.

Ti lidé hloupý jsou,
však za svou slepotu nemohou.
Nehněvej se na ně prosím,
vždyť i já jejich zlobou trpím.

Nevidí, co pro ně děláš,
nechápou, co nám dáváš.
Jsou to jen lidé a nic víc,
i já jsem jen hlupák znemanic."

Takto jako vždy mladý chlapec promlouvá k obloze, ta však vždy mlčela a tak je tomu i dnes. Nic se nemění. Ani ten vítr zpívající svou milostnou píseň nezměnil své noty.
Po dlouhých hodinách mladík usíná. O hodnou chvíli později k němu zvenčí přichází cizí osoba, jen si hocha na okně prohlíží, než se opět otočí a vrátí se do temných stínů.
Následující den přijde Lenymu poněkud jiný. Má pocit, že dokáže cokoliv. Možná že i proto si lépe než kdykoliv předtím celý den prohlíží všechny lidi. Některé pozoruje tak pozorně, že si toho všimly a hrozili mu vyražením zubů, jestli si nezačne hledět svého.
Po vyučováním ještě vypomůže v knihovně a po opuštění školy si jde ještě zaběhat. Dnešek je něčím zvláštní, ale nechápe čím. Směje se na celé kolo a běhá tak dlouho, dokud mu nedojde dech a nesvalí se na malé louce kousek od hřbitova.
Kolem páté se vrátí domů, při domácí práci si pustí poprvé v životě dost nahlas hudbu a u mytí nádobí začne dokonce i tančit a zpívat s písní.
Rodiče svého syna překvapeně pozorují a přemýšlí, co se mu asi stalo.
"Leny? Ty jsi zamilovaný?" Optá se opatrně žena.
"Zamilovaný? Pokud ano, tak mi muselo něco uniknout." Zašklebí se chlapec.
"Tak, nedal Ti někdo nějakou drogu?" Napadne dál maminku a Leny jen vesele zatřese hlavou. "Tak co se pak stalo?"
"Víš, že ani nevím? Něco se změnilo, ale já nevím jak, ani na jak dlouho."
"Ok, pokud je to jen zásah osudu, tak se v tom hrabat nebudu." Usměje se nakonec a je ráda, že je všechno v pořádku.
Večer chlapec popřeje oběma rodičům dobrou noc a vrátí se s větším nadšením, než kdykoliv před tím ke své každonoční zábavě.
O půlnoci upřeně pozoruje lunu a očarován její nadpozemskou září začne pomalu vstávat. Najednou neexistuje nic. Svět, domov, chlad, všechno se ztrácí v tom oslňujícím svitu.
Leny nepřítomně vykročí po střeše garáže nacházející se pod jeho oknem. Zrak stále upřený k dokonalému nebi. Pravá ruka se zdvihne k atmosféře.
Zář zintenzivní, Lenyho vlasy ještě zesvětlají na zcela bílé, oči se zavřou a celého mladíka zalije kouzelné, andělské světlo. A pod modravým pyžamem se na bělostné kůži začne vykreslovat znamení.

Ráno chlapce vzbudí zoufalé volání přicházející jakoby z dáli. Otevře oči a zjistí, že se stále nachází na oné střeše a vedle něj sedí vyděšená matka.
"Proč jsi na střeše garáže? To jsi omdlel, nebo co se stalo?" Chrlí zděšeně.
"Měsíc promluvil." Toť jediná odpověď, které se žena dočká.
"No dobrá, řekněme, že ležíš venku, protože tě oslovil po letech čekání měsíc, ale vysvětlíš mi své vlasy? Ty ti taky změnil měsíc?"
"Ano."
"Dobrá, pojď se najíst."
Tento den je podivnější než ten předchozí. Při hodinách se Leny nesoustředí, je stále zasněný a nepřítomný. Kantoři mu to ale odpouští, jelikož je jindy pozorný a šikovný.
Nadchází poslední dvě hodiny tělesné výchovy. Vše je v pořádku.
Na konci hodiny, když se mezi posledními převléká, se stane podivná věc. Svlékne si triko a najednou se zarazí a zůstane zcela nepřítomně hledět před sebe.
Poslední spolužák, který v šatně zbyl, si toho povšimne a přistoupí k němu. Nutno podotknout, že se jedná o dvě hlavy většího a několikrát silnějšího mladíka.
"Hej, šprte, co je?!" Žádná odezva. "Co to má jako bejt?" Zeptá se, odhrne mu vlasy, v současné době sahající až k pasu a přejede po lunárním znamení. Vypadá jako stříbrné tetování a to opravdu mistrovské.
Na bělostné hrudi září dokonalý měsíc se všemi detaily a pod ním jde polární zář táhnoucí se po celém levém ňadru.
"Ty vole, Ty seš tetovanej? To je hustý. Nečekal bych, že někdo jako Ty je něčeho takového schopnej." Pronese svalovec uznale a jeho tělo se přitiskne k tomu Lenymu. "Nechceš náhodou společnost, na dnešní noc?"
"Noc je zázrak, který se má vychutnávat, nikoliv promrhávat." Zamumlá nesrozumitelně chlapec bez jakéhokoliv pohybu.
"Cože? Nerozumím Ti, zřejmě nevíš, oč přicházíš. Ale já Tě rád zaučím."
"Noc je požehnání taková jaká je, proto není potřeba v ní něco dělat."
"Ty zřejmě absolutně nechápeš, co říkám, že? Mluvím o sexu, kámo. Zvu Tě do postele, to se neodmítá."
"Tvé srdce je kámen,
proto jednou bude s tebou amen.
Tvé tělo, jen prázdná schránka,
Duše vyschlá studánka."
"Pitomče." Rozčílí se svalovec, uhodí Lenyho do hlavy a ten se sesune k zemi. "Pche! Blbeček." S těmito slovy hrubián opouští místnost.
Vlasy chlapce ležícího na zemi se rozzáří a opět vypadají jako stříbro. Krev po nich stékající rázem připomíná krev jednorožců. Rána se zaceluje.
Žluté oči se otevřou a jejich majitel je značně zmatený, kde se to vlastně nachází a také proč. Najednou má v hlavě poslání, nevzpomene si sice co se děje, ale co mu sdělila předchozí noc luna, si uvědomí.
Pomalu se postaví, vezme si své věci a vyjde ven.
Cestou domů myslí pouze na noc, i doma je pro změnu zamlklý a zamyšlený.
"Tedy ty tvoje nálady se střídají častěji, než počasí na podzim." Utrousí otec.
"Hmm" Ozve se mu jen v odpověď.
"Tak já jdu do práce, mám noční směnu. Ahoj všichni!"
"Ahoj tati!"
"Ahoj Tome!" Zavolá žena na svého manžela. "A já si jdu lehnout. Dlouho neponocuj a pokus se dneska spát v posteli a ne na střeše. Dobrou!"
"Neboj. Hezky se vyspi!" Odvětí mladík a do noci se učí, nebo spíš kouká do učebnice a přesvědčuje sebe i své okolí, že dělá cosi užitečného.
Přesně ve dvanáct odloží učebnice stranou a tichounce jako kočka vyjde na onu střechu. Pohlédne vzhůru a poklekne před svým stříbrným božstvem.
"Bůh stvořil tento svět,
Ty jsi mu dal to, co ho světem dělá.
Bez tebe nekvetl by jediný květ,
Z tebe magie a urozenost sálá.

Svou věrnost Ti přísahám,
že budu Tě hájit do konce svých dní.
Jen tobě se odevzdávám
A má oddanost se nezmění.

Daruji Ti svou duši,
Můj pane zářivý.
Budu Ti sloužit tak jak se sluší,
Můj králi perleťový."
Po této po pravdě vymyšlené přísaze se mladíkovy začnou vytvářet stříbrná andělská křídla. Vlasy se prodlouží až ke kolenům, oděv se pozmění v bělostnou třpytivou tuniku, v kalhoty a vysoké boty stejné barvy. Vše s nádherným stříbrným lemováním.
"Navždy Ti budu sloužit." Ve chvíli vzlétne přímo k měsíci a zmizí v jeho kouzelné záři.
Každé noci tímto způsobem Leny mizí, aby sloužil svému pánovi měsíci.

Ve starém, zchátralém Mrtvém městě v nejstarším domě postává postava v černé koženě bundě, černém triku, prostých džínách s řetízkem u pasu, s dlouhými, vlnitými hnědými vlasy až po boky a záhadnýma zelenýma očima pozorující obzor.
Hledí na temnou oblohu, je mu blízká. Noc a stíny jsou jeho svět, ale zvláštním způsobem jej uchvacuje měsíc. Je tak čistý a nedotknutelný. Je kouzelný, ale není jeho a nikdy nebude. On chrání tmu. Má své poslání, které musí plnit a to už více, než deset let.
Přilétne netopýr a zavěsí se chlapci na bundu. Rázem mu začne něco pištět.
"Ah, měsíc má nového strážce? Fajn. Tak to má práce už asi nebude ani klidná, ani monotónní. Škoda, celkem jsem si na klid zvykl a teď se mi bude pořád někdo plést do cesty." Pronese posmutně, rozevře černá havraní křídla, která se mu znenadání objeví a vzlétne.
Nic z toho, co tento mladý potemnělý ochránce noci předpokládal, se neděje. Jeho noční hlídky jsou stále klidné, jako dříve. Nikoho ani okem nezahlédne.
"Tak to mi vysvětli Darknesi, buď se skrývá, nebo zanedbává svou povinnost, více možností není. Kde je ten údajný strážce? Už patnáct let lítám po světě, lovím monstra a plním úkoly, které mi má paní zadá. První tři roky své služby si pamatuji jednoho strážce, ale toho jsem potkával snad na každé misi, tak kde je tenhle? Darknesi? No jo, já vím, tvým posláním je dělat mi společnost, abych nezešílel, ne mi zjišťovat informace." Mrmlá mrzutě mladík a pohladí netopýra. "Ale stejně je to divný. Přece to není duch. Nebo jo? No to je jedno. Máme práci, potulují se po městě nějaké podivné bytosti a nám nezbývá, než se je pokusit zastavit. Teoreticky by tam měl být i druhý strážce, protože ti tvorové ohrožují i měsíční zemi, ale tak nějak si myslím, že tam nebude."
Letí temnými ulicemi Mrtvého města, až dovrší jeho konce. Jeho cíl je dvacet kilometrů daleko a tak letí jako o závod. Není vidět, protože odjakživa chodí v černé a vzhledem k jeho profesy je to i žádoucí. Nabere nejvyšší rychlost, jaké je schopen a během pěti minut je v Miralu, městě, kde se údajně shlukují bytosti z Temného světa a ty jsou nepřáteli všech i Noci.
Najít ty potvory není tak těžké. Ale porazit je, to bude větší oříšek.
"Nepřátele vidím, ale svého takzvaného spojence tedy opravdu ne. No, nevadí, jsme na to sami, ostatně jako vždy, viď Darknesi. Co to žvaníš za hlouposti? Ne, nedoufal jsem, jen jsem si myslel, že by mohla být zábava. Víš ty co? Dej mi pokoj. Já to klidně zvládnu sám, když zahynu, nahradí mě někdo jiný, ale pamatuj si, můj velectěný netopýří příteli, můj nástupce může být taky šmejd, nebo mrzout. S kým si pak budeš povídat? A kdo Ti bude nosit masové sušenky? Že mi rád pomůžeš? To velice rád slyším, a jestli budeš mít ještě jednou takové hloupé řeči, budu rezignovat. A teď, jdeme na ně."
Černý strážce se vrhá mezi podivné nestvůry a bojuje, seč mu síly stačí. Nepřátel je bohužel přesila.
Anděl noci je zčásti paralyzován na zemi. Už cítí příchod smrti, když v tom oblohu prozáří záblesk bílého světla, jež stvůru usmrtí.
"Že by?" Zašeptá mladík, ale nikoho krom svého netopýra a tlupy zrůd nevidí.
Z měsíce se opět vynoří jako blesk z čistého nebe další bílé střely zasahujíc temná monstra.
Ochránce tmy se opět vzchopí a sám se pustí zpět do boje.
Souboj spolu s lovením bestií, které se rozhodly raději zvolit ústup, zabere celou noc až do úsvitu.
Těsně před východem slunce se mládenci podaří zneškodnit poslední obludu. Vrátit do ruin už se však nestačí.
Zůstává v cizím městě na pro něj nepřátelském území. Sice je jednou z jeho povinností chránit lidi, ale to nemění nic na tom, že je nemá rád. A tohle město taky ne.
Hned jak jej ozáří první paprsky, zmizí mu křídla a on se skryje v temných uličkách.
"Musíme pryč Darknesi." Zašeptá a snaží se najít úkryt.
"Ale ale, copak to tu máme? Chlapeček se nám ztratil?" Ozve se za dlouhovlasým mladíkem- Ten se otočí a zjistí, že má nemalý problém, neboť je tu přesila.
"Zatracená přísaha, nedovoluje mi použít noční magii proti lidem." Zamyslí se a pokusí se utéct, je však zahnán do slepé uličky.
"Snad sis nemyslel, že nám utečeš?!" Slyší výsměšně za svými zády, otočí se a přemýšlí, co dál. Už jsou dost blízko a on není žádný svalovec a už vůbec ne žádná žirafa.
"Pomoc." Zašeptá jen, zkříží si ruce před obličejem, aby si jej kryl, a očekává ránu, ta ale nepřijde.
"Hej, hoši, nechte ho chudáka. A vůbec ten je můj." Mezi ty kluky přijde kdosi další.
Nově příchozí je zhruba o hlavu větší, než náš hrdina, má po ramena dlouhé hnědočerné vlasy a piercing ve rtu.
"Pojď sem!" Zavolá a strážce důvěřivě přijde. Neznámí na něj kývne, aby jej následoval.
"Díky. Proč jsi to udělal?" Optá se, když jeho zachránce odemyká dveře svého bytu.
"Nemáš vůbec zač a to by udělal přeci každý. Navíc by tě byla škoda, takové pěkně tvářičky." Na tváři muže se objeví podivný úšklebek a černý anděl chvíli zaváhá, zda nemá spíš utéct. "Kdybych Ti neviděl do obličeje, myslel bych si, že jsi holka. Proč si to háro neostříháš?"
"Nemám důvod se stříhat, takhle mi to zcela vyhovuje."
"Oh, tak to pak jo."
"Proč jsi mě sem vzal?"
"Protože se mi líbíš."
"A co já jako s tím?"
"Za to, že sem Tě zachránil, si teď vezmu svou odměnu." Zašeptá a vrhne se na dlouhovlasého, momentálně sedícího na gauči.
"Počkej! Co to děláš? Pusť!" Zelenooký se začne bránit, protože už mu konečně dochází, oč tu jde. Ucítí, jak mu muž rozepnul poklopec a vyhrnul triko, zchvátí ho panika a kopne útočníka tak silně, že dotyčný spadne z pohovky.
Anděl rychle vyběhne ven. Běží městem, ani neví kam. Ale hlavně už žádné temné uličky. Chtělo by se to dostat na nějaké zalidněnější místo.
"Hřbitov? Jsi normální Darknesi? Kdo by co dělal na hřbitově? Já hledám pomoc a ne svůj hrob! Ano, já vím, že mám většinou taková místa rád, ale před pár okamžiky se ze mě pokusili vymlátit duši a pak mě znásilnit a Ty mi teď navrhneš hřbitov? Počkat, já jsem ale blbec, vždyť ty máš pravdu. Tam se můžu skrýt až do setmění! Jsi geniální, ale ještě mi laskavě řekni, kde tu hřbitov je. Jo Ty to nevíš, no to je super. Tak to budu muset udělat pro mě nejméně oblíbenou věc. Zeptat se. Dobrý den paní, prosím Vás, nevíte, kde je tady hřbitov?" Optá se starší dámy a ona na něho zděšeně pohlédne.
"No promiňte! Nejsem ještě tak stará mladíku, abych sídlila na hřbitově! A Vám, radím, abyste se naučil trochu úcty. Sbohem." Paní si to zřejmě vzala dosti osobně.
"Ale já-jsem to tak nemyslel. Tak tohle nějak nevyšlo." Posmutní a značně opuštěnou ulicí se loudá dál. Konečně se dostane na malé náměstíčko, kde jsou lidé. Zkusí odchytnout jakousi slečnu, zřejmě školačku, jak se tak na ni dívá.
"Slečno, moc se omlouvám, že Vás otravuji, ale neporadila byste mi, kudy se jde ke hřbitovu?" Zkusí opatrně. Dívka se na něj chvíli jen nechápavě kouká a pak se usměje.
"Ale jistě, musíte se dát támhletou ulicí na druhé straně náměstí, ta vás dovede přímo ke hřbitovu. Předpokládám, že tam nechcete někoho nechat, nebo tam sám zůstat, že ne?"
"Ne, nebojte se. Jen bych to potřeboval vědět. Nejsem vrah, vypadám na něj?"
"No, budíte trochu nedůvěru."
"Oh, aha, díky za upozornění. Budu s tím muset něco udělat. Přece nechci, aby se mě lidi bály." Usmějí se na sebe a každý jde svou cestou.
Poslední zastávkou, před cestou na hřbitov je galanterie. Koupí si tam černé gumičky do vlasů, a jelikož nemá peněženku, rychle si v kapse vytvoří pár korun na zaplacení. Netopýr jej za tento drobný podvod okamžitě kousne.
"Au neblbni. Víš dobře, že nemám absolutně nic. Ani bych neměl existovat, tak se koukej srovnat. Je to jen pár drobných. Byl bys radši, kdybych kradl?" Mluví šeptem k bundě, pod kterou se rozčiluje okřídlený tvoreček. Lidé se na něj ohlédnou a myslí si, co je to asi za blázna.
Slečna u pokladny se na něj nervózně usměje. A viditelně je ráda, že podivný zákazník je konečně pryč.
Před obchodem si chlapec okamžitě stáhne vlasy do culíku a zaplete do copu. Po té je schová pod bundu. Konečně se dá na cestu na hřbitov.
Jak pravil netopýr, nejsou tam nikým rušeni. Je tam klid, soukromí a bezpečí. A v případě hrozby, se má kde schovat.
Znaven nezvyklým cestováním cizím územím se zelenooký schoulí ve větvích ořešáku hned vedle posledního odpočívadla všech duší a usne i se svým milovaným Darknesem.

To pozorují dvě žluté zářivé oči, lemované stříbrnými vlasy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.