Noc patří mě 5

29. prosince 2015 v 21:17 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Již uplynul nějaký ten týden, možná pár měsíců. Občas jsem se byl podívat v sousední zemi, abych zjistil, jak to tam v současné době vypadá. Jsem spokojený, protože královna Samantha je lepší panovnicí, než jsem si myslel, ale co jsem slyšel, skromnost jí naštěstí neopustila, i když by si pochopitelně mohla žít jako v bavlnce, žije stejně jako předtím.
Většinu času jsem ve svém milovaném lese a dohlížím na jistou rovnováhu. Jsem tu šťastný, a i když od vyhubení vesnice uběhlo tolik času, nikdy jsem pro nikoho ani slzu neuronil a vím, že je to špatně. Když už ne pro všechny, alespoň pro svou sestřičku bych truchlit měl.
Sia byla moje všechno a já? Místo abych jí udělal aspoň pomníček, tu teď ležím u jezera a pozoruji vlčata, jak si hrají.
Podívám se do průzračné vody a při pohledu na svůj odraz ucuknu. Podívám se tam znovu. Můj obličej, je tak jiný a přece se nic nezměnilo, nebo ano? Co mě tak děsí? To jak lidsky působím? Nebo jaké jsem uvnitř monstrum?
Už vím, co je jinak. Barva mé kůže, býval jsem dřív věčně opálený, dívky po mě šílely, i když jsem nikdy moc nepochopil, proč. Nyní je má pokožka téměř bílá. Ano, to je ono. Vypadám jako mrtvola, světlé vlasy a k tomu bílá pleť, jako bych vstal z hrobu. Jak dlouho tak vypadám?
Odtrhnu pohled od klidné hladiny a upřu jej na medailon na svém krku. Hřeje a uklidňuje mě. Když jsem ho dostal, myslel jsem si, že se dostaví city, že na mě dolehne žal, deprese a pocit viny. Nepřišlo nic. Zůstal jsem stejně bezcitný jako dřív.
Cosi ucítím. Zdvihnu hlavu k nebi a nasaji vzduch do plic. Taori? Co tu zase chce? Já už na žádné oslavy nechci.
Zvednu se a změním se ve zvíře. Za chvíli stojím kdesi hluboko v lese. Co dělá u všech temných tak hluboko? Čichám a hledám, kde může ten maličký být.
Najednou ucítím něco dalšího. Pach jiného zvířete, zvířete, které sem nepatří a taky krev. Jeho krev.
Konečně nacházím místo boje. Taori je potrhaný, rozcuchaný a zraněný. Kolem něj je smečka čehosi, co vypadá jako vlci a jsou skoro stejné velikosti, jako já. Ze všech stran útočí na chlapce, který, jak se zdá, že to moc dlouho nezvládne.
Chci zavít, ale pak si uvědomím, že bych tím mohl své zvířecí přátele ohrozit. Pustím se sám mezi vetřelce a začnu s nimi bojovat.
Chlupy i kusy masa létají všude kolem. Většinu jsem na sebe nalákal, ale s některými stále zápasí i oslabený princ.
Skočím po něm, strhnu jej k zemi a vrčím na své odpůrce. Mladík mě ze začátku zřejmě nepoznává, protože si zakryje pažemi tvář a rozechvěje se.
Opět skočím po nejbližším nepříteli a strhnu ho k zemi, tak jako před tím Taoriho. Ten se na nás zmateně i vyděšeně podívá a pak zřejmě pochopí. Zřejmě v sobě najde zbytek sil, jelikož se zamračí a začne po vetřelcích házet kameny, o zbraň asi přišel již dávno, protože jsem si žádné nevšiml.
Čtvrtá potvora padá mrtvá k zemi, ostatní utíkají. Za jiných okolností bych se pustil za nimi, ale při svém i mladíkově současném stavu to prostě není možné.
Otočím se k návštěvníkovi, ač nezvanému, přesto vítanému, bez varování jej nabírám na svůj hřbet jako pytel brambor a vydávám se na cestu zpět.
U jeskyně dám pokyn vlkům, aby strážili okolí jezera, a vyšlu hlídky i do lesa. Všechny dobře upozorním, že nesmí útočit, ale podat mi okamžité hlášení. Liškám zadávám úkol varovat všechnu zvěř v Hvozdu, aby se všichni stáhli buď do úkrytů, nebo sem k jeskyni.
Ve svém kamenném pokoji se proměním a uložím bezvědomé tělo na lůžko ze slámy a starých hadrů, které jsem sebral různě ve vsích.
Zajímalo by mě, co tu vlastně dělá, ale on mi to určitě sám řekne, až si odpočine.
Svléknu mu zbytky oblečení a začnu mu ošetřovat rány, které rozhodně nejsou nějak malé.
Při mazání šrámů bylinkovou mastí se ani necukne. Což znamená, že je v opravdu těžkém bezvědomí.
Položím poslední obklad na jednu z méně ošklivých ran, přikryji postavu podobající se válečnému zajatci a vyjdu opět z jeskyně.
Rozeběhnu se do lesa a brzy místo lidského dospělého muže běží vlk o velikosti koně.
Hledám ty nepřátelské vlky a z hloubi duše doufám, že nestihnou pozabíjet polovinu lesa, nebo zaútočit na jeskyni. Chvíli se zastavím a dívám se před sebe. Stojí tam královna Samantha v šamanských šatech se skloněnou hlavou, kterou pomalu zvedne ke mně. Pouze se mi podívá do očí a zmizí, jako by tam nikdy nebyla.
Zřejmě halucinace, protože co by tu dělala, nebo si ze mě dělá blázny. U té ženské je možné všechno a u mě taky.
Běžím dál a hledám, nechávají za sebou slušné stopy, takže není tak těžké je následovat.
Pak mě pach a otisky tlap zavedou k zcela opačnému konci lesa, než je nyní už Samanthino království. Tady jsem byl snad jen jednou a to náhodou, když jsem prozkoumával své území.
Takže ty zrůdy jsou z království Vuset, fajn, budu to tu muset nechat hlídat, to jsem tedy opravdu rád. Vracím se pomalu zpátky a začínám si uvědomovat, že za tu dobu začalo pršet a taky se setmělo.
Vzhledem k tomu, že jsem šel vcelku pomalu a ještě jsem prohlížel zbytek lesa, přicházím k jeskyňce až po půlnoci.
Potichu jako myška vklouznu dovnitř a přiblížím se k osobě spící na mém lůžku. Pomalu se k němu posadím a pohladím chlapce po vlasech. Pak ale ruku prudce stáhnu. Neměl bych si k tomu klukovi budovat příliš silné pouto, není to bezpečné ani pro jednoho z nás.
"Už jsi zpátky?" Ozve se a já spatřím ty nádherné hnědo-zelené oči. "Díky za záchranu a omlouvám se."
"Za co?"
"Že jsem Tě ohrozil a že Ti přidělávám starosti."
"Ty starosti mi přidělávají ti vetřelci, ne Ty. A neohrozil jsi mě, ale sebe. Jak se cítíš?"
"Už vcelku dobře. Ale, jak je Tobě?"
"Skvěle. Proč jsi tu?" Zeptám se o dost chladněji, než předtím. Taori skloní zničeně hlavu, zřejmě ho má změna tónu trochu zamrzela.
"No, matinka říkala, ať se Ti vyhýbám, ale já Tě chtěl aspoň navštívit."
"Proč?"
"No, myslel jsem, že bys byl rád."
"A tos vzal jako kde?"
"No, jsi pořád sám a tak jsem si myslel, že bys společnost třeba uvítal."
"Pche, nejsem sám, mám plný les zvířat."
"Ale nemáš nikoho, kdo by Tě měl rád."
"Víš, co se stalo s posledním člověkem, který mě měl rád? Rozdrásal jsem jí hrdlo! Chladnokrevně jsem jí zabil a stala se z ní má potrava! Tak co pořád si myslíš, že potřebuju někoho, kdo by mě měl rád?" Při druhé větě vyskočím na nohy a křičím na něj. Ani nevím proč. Možná chci prostě jen zpřetrhat všechny city, co ke mně cítí.
Zřejmě jsem to trochu přehnal, protože se Taori po mém výstupu rychlostí blesku zvedne a uteče.
Chvíli se ještě dívám na místo, kde před chvílí seděl. Zavřu oči a říkám si, že je to tak lepší. Naučil se mě mít rád a to je špatně. Jsem zrůda a ty neumějí milovat a stejně tak si ani nezaslouží, aby je někdo miloval.
Den co den teď chodím na obhlídky a čekám, až se opět objeví nepřátele.
Netvoři se již sice neukázali, ale královna přijela na návštěvu, zřejmě mě chce pokárat a nechat mě klečet v koutě za špatné chování k princátku.
"Vítejte Vaše jasnosti. Co byste ráda v Temném hvozdu?" Přivítám jí ironicky. Její zoufalý a zničený výraz mě ovšem trochu překvapí.
"Nech si těch připomínek. Není tu Taori?"
"Odjel už dávno."
"Ach můj bože. Snažila jsem se ho najít. Dva dny má duše bloudila a hledala v různých částech země, že hrozilo, že už se ani nevrátím do svého těla."
"Jak dlouho je pryč?"
"Měsíc, přibližně." Ztuhnu, čas totiž odpovídá přesně tomu, kdy odsud utekl.
"Já bohužel nevím, kde je, ale kdyby se pohyboval někde poblíž, určitě ti ho přinesu v zubech."
"No to doufám ne. Je mi to hloupé, ale Taori není jediným důvodem, proč jsem tu."
"Stalo se snad ještě něco horšího?"
"Ano, na naší zem zaútočili vlci Tobě podobní."
"Ne." V mích očích zaplál plamen strachu, zoufalství i nenávisti.
"Už jsi je viděl?"
"Byli na mém území, před měsícem, když tu byl Taori. Poranili nás, ale když odjížděl, už byl celkem v pořádku. Doufal jsem, že už se neukážou. Tak se ukázali u vás."
"Prosím, potřebuji Tvou pomoc, sama to nezvládnu."
"Ano, pomohu Ti, na to se spolehni. Já půjdu uvítat nezvané hosty a ty vyhlas pátrání po svém synovi, snad najdou alespoň tělo."
"Cože?!"
"No co, už jednou ho málem zabili. Samantho, oni nejsou jako já, oni nebudou mít slitování. Já býval člověk, ale oni určitě ne."
"Máš pravdu. Děkuji Ti."
Pouze kývnu v odpověď, přeměním se a rozeběhnu se směrem, jímž tuším nepřátele.
Najít to komando ničitelů není tak těžké. Právě dokončují demolici jedné vesnice.
Přikradu se potajmu blíž. Poleje mě pot, z toho, co všechno spatřím. Vraždění a žraní bych jim možná i odpustil, ale tohle je i na netvora mého charakteru trochu moc.
Nevidím pouze ony vlky, po kterých celou dobu jdu, vidím toho víc. Hlavně vlkodlaky, kteří s mě podobnými šelmami očividně spolupracují. Abych se vrátil k tomu, co mě tak pohoršuje. Jedná se právě o vlčí dvojnožce. Ti totiž nejen zabíjejí, ale také znásilňují, což mě tak nějak děsí.
Na konci vidím jednoho z těch nečistých tvorů, jak oním surovým způsobem ubližuje, mě velice známe osobě, to mě dopálí na nejvyšší možnou hranici.
Vrhám se bezhlavě do vesnice plné nepřátel. Vezmu do tlamy hořící pochodeň, jež leží u cesty, zřejmě vypadla nějaké oběti z ruky a zapálím dům, kde jsem již dříve postřehl nejvíce bestií. Budova vzplane i s jejími okupovali.
Rvu se s tou horou masa a chlupů, jež na mě ze všech stran útočí, a snažím se dostat k tomu nešťastnému chlapci.
Konečně, už jen skok a mladík leží pod mým mohutným tělem na zemi. Krčím se, abych ho zakryl co nejvíce, a vrčím na toho drzého vlkodlaka.
Taori něco vykřikne, ale nějak mu nerozumím. Najednou se mi setmí před očima a já upadám do bezvědomí.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale každopádně se nyní cítím, jako přejetý hodně těžkým povozem hodně velkých koní. "Proboha Taori!" Napadne mě a pokusím se prudce postavit, v tom mi bohužel cosi zabrání a já si pěkně natluču hlavu.
Zakňučím, jaká to byla rána, a když zmizí hvězdičky před očima, rozhlédnu se, kde se to vlastně nacházím.
Velká kamenná místnost bez oken. K čertu, kde to jsem? V kleci. Na to mi nemusí ani nikdo odpovídat. Ale, kde je to pískle? Á už ho vidím. Je přímo proti mně, nahý a připoutaný za ruce a nohy ke zdi.
Nevypadá moc dobře, ačkoli, kdo by vypadal dobře, když ho znásilnil vlkodlak a to ještě nevím, co mu provedli tady.
Pokouším se přeměnit, ale nejde to, no možná je to dobře.
Uplynula další hodina, nebo dvě? Tři? Jak dlouho to je? Nevím, možná celá věčnost. Přichází nějaká osoba, zdá se, že je to muž. Ne, jedná se o ženu s necudně krátkou sukní ke kolenům.
Tak moment, to je královna Samantha?! Ne, to je hloupost, přece by nevěznila vlastního syna a nenechala by ho týrat. Ale, ta tvář, je úplně stejná. A zřejmě je to taky šamanka. Není pochyb, je to Vorovská.
Popadne mě neuvěřitelný vztek. Začnu narážet do mříží, ve snaze je rozlomit, ale jsou příliš pevné.
"Á, naše vlčátko se nám probralo. Jakpak jsme se vyspinkali?"
"Vrrr." Zavrčím a kňafnu po ní zuby.
"Ošklivé zvířátko, ale to nevadí, toho tvého vzdoru Tě zbavíme, to se vůbec neboj."
Teď bych si tak trochu přál být zase normální člověk vedoucí nudný život. Ačkoliv, to bych teď mohl být taky mrtvý. No to je jedno, co jsem, to jsem. Na tom teď stejně nesejde, musím nás odsud dostat. Počkat, nás? No jo, přece ho tu nenechám. Nějak měknu, s tím se musí něco udělat. Ale až později. Teď máme problém. Až ta čarodějnice vypadne, zkusím té chcíplotině nějak pomoct.
"Co vlastně chceš, mrcho?" Vyštěknu.
"Vaši smrt." Ušklíbne se ta babizna a přejde ke svému svázanému synovi. Vztáhne ruku, zaryje mu nehty do hrdla a rozerve jemnou kůži. Mladík vykřikne bolestí. Bodne mě u srdce, ani nevím co je toho příčina. Žena konečně opět odejde.
"Vrrr, hej maličkej, jsi v pořádku?!" Zachroptím, ale nevím, jestli mi vůbec rozumí. Odpovědí mi je pouze tichý pláč.
Hodiny vysedávám ve svém nedobrovolném novém obydlí a přemýšlím jak se z téhle situace dostat. Ani nevím, kdy se tak stalo, ale dá se říct, že jsem usnul s otevřenýma očima.
Přicházím opět po tom podivném bezvědomém rozjímání k sobě a zjišťuji, že před mou klecí sedí něco mezi vlkodlakem, zombiím a netopýrem. Podle mého je to upír zkřížený s vlkodlakem, ale jistý si samozřejmě nejsem.
Dívá se na mě a jinak nic. Jeho oděv tvoří pouze rozervaná sukně složená z dvou pruhů látky a to zepředu a zezadu.
Právě zřejmě postřehl, že už vnímám. Uchechtne se a přejde k Taorimu. Zcela automaticky, ač ne úplně vědomě na něj zavrčím ve znamení, že se mi nelíbí jeho blízkost u prince.
Ten podivín odemkne pouta na horních i dolních končetinách a nechá chlapce spadnout k jeho vlčím tlapám.
Nenávistně přihlížím, jak ho za vlasy zvedá do vzduchu. Nevinná oběť se už není ani schopna bránit, jak je zesláblá.
Násilník se skloní k bělostnému tělu a svým obřím jazykem olízne rozdrásanou hruď. Vězeň se pohne a pokusí se marně vymanit z pevného sevření. Jazyk obkrouží jednu z bradavek a zuby se lehce, ale přesto hluboce a krvelačně ponoří do masa.
Zastavuje se mi dech při tom pohledu. Chtěl bych místo toho monstra být já. Bože, na co to myslím? Ale ano, právě mě napadlo, jak se dostat ven.
Skvěle, ježibaba číslo jedna přichází. Má šance.
"Vrrrr. Hej čarodějnice! Vrrr."
"Copak je zvířátko?"
"Chci taky."
"Prosím?" V jejích hnědozelených očích spatřím údiv, v očích jejího syna hrůzu a prosbu "Nedělej to."
"Toho kluka, chci taky ochutit jeho tělo."
"Á, jak je libo." Zářivě se usměje.
"Ne!" Zachroptí bolestivě Taori.
"A chci na to klid a soukromí."
"Poslyš, na to, že jsi vězeň, máš nějak moc požadavků."
"Když mi to splníš, královno, budu Ti sloužit."
"Ach, tak takhle se věci mají. Jsem ráda, že sis uvědomil, která strana je ta rozumnější. No tak Homodlaku, jdeme, necháme tu našeho nového přítele s jeho kořistí samotného."
Upírodlak, jak ho nazývám já, opět pustí svou hračku ledabyle na zem a nechá ji tam ležet. Po té mě pustí z klece a spolu se svou paní opustí mučírnu, nebo co to tady vlastně je.
Okamžitě přiběhnu k pomalu se zvedající trosce, která přede mnou začíná couvat, zřejmě se domnívá, že jsem své prohlášení o chuti jeho těla myslel vážně. Takhle, já to vážně myslím, ale ne teď.
Olíznu mu tvář a chvíli si hledíme do očí. Konečně pochopil, že mu nechci nic udělat a vrhá se mi kolem krku.
"Pomoz mi, prosím. Dostaň mě odsud. Já už znovu nechci." Šeptá zdrcený chlapec.
"Udělám, co bude v mích silách. Slibuju." Mručím a užívám si té blízkosti.

Lehnu si k němu, mladíček se ke mě přitulí a nechám ho spát. Stejně si myslím, že tyranie ještě neskončila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.