Noc patří mě 4-2

15. listopadu 2015 v 18:19 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Když se začnu probírat, ležím na tvrdé zemi. Cítím hnilobu, vlhko, krysy a spoustu dalších ne moc příjemných pachů. Otevřu oči a uvidím zeď, místy prorostlou rašelinou. Pomalu se posadím. Přesně jak jsem očekával, jsem ve vězení. Nebo v nějaké kobce, což vyjde nastejno.
Ruce mám spoutané k sobě u zdi. Opět vězněn, tentokrát se vším všudy. Co se dá dělat, počkám si, až vyhladovím a pak jim ukážu, jak moc velkou chybu to udělali.
Počkat, to nemůžu. To může trvat i několik měsíců. Musím pomoct tomu klukovi, nebo na to upozornit královnu.
Královna! Medailon! Je pryč! Tak to bude rychlé. Ve vsi jsem se tehdy ovládal a to opravdu hodně, ale teď se přeci ovládat nemusím.
Den běží za dnem. Občas se mi sem přešel vysmát princ, ale jinak jsou mou společností leda tak lukostřelci a kušníci, kteří stojí v metrovém odstupu od sebe a dva metry od mříží s věčně přichystanými zbraněmi. A málem bych zapomněl na věrné společníky pavouky a hlodavce.
Sedím nehnutě u zdi se sklopenou hlavou, čímž silně znervózňuji kolem stojící strážníky. Slyším, jak sem někdo jde. Podle pachu je to král osobně. No jo, ten tu ještě nebyl.
V příští minutě přede mnou stojí, dle mého očekávání vladař.
"Zvláštní ubytování pro hosta, kterého jste sám pozval." Zašeptám poklidně.
"Promiňte, ale nemůžu riskovat. Už jste zničil jednu mou vesnici, nehodlám čekat, až pozabíjíte další lidi."
"Mýlíte se, zničil jsem dvě vesnice." Opravím ho s úsměvem.
"A dokonce! Doufám, že pochopíte, že jste byl odsouzen k smrti."
"Přijímám, ale chci nejdřív soukromě mluvit s královnou a to bez těchhle opičáků." Kývnu k ozbrojencům.
"Co chcete mé ženě?"
"Jen s ní mluvit."
"Vyloučeno."
"Tak s jejím synem."
"Vyloučeno."
"Já si s ním promluvím ráda." Samanthin hlas se rozléhá vězením jako výstřel do ticha.
"Ale Samantho, je to-"
"Vím dobře, co je zač a přeji si s ním soukromě mluvit." Král dal dosti nerad strážím pokyn, aby opustili místo a sám za nimi také odešel. "Hlavně, že jsem tě varovala. Kdybys mě poslech, mohl sis teď někde pobíhat a ne tu sedět a čekat na popravu." Praví, když osamíme.
"O mě se nestarej čarodějko. Spíš si chraň syna."
"Co je s Taorimu?"
"Řekněme, že Dakar na něj má vysazeno. Jinak řečeno, udělal si z něho svou královskou hračku do postele."
"Jak tohle víš?" V jejích očích je zděšení.
"Viděl jsem to, viděl jsem jeho ruce v poutech a nahé tělo pokryté nesčetnými stopami biče."
"Lžeš!"
"Tak se přesvědč sama. Je to jeden z důvodů, proč musím zemřít. Král to možná ví. To, že jsem zabil Darena, štěněti sice odlehčilo, ale nezachránilo ho to."
"Ale já myslela, že-" Nedořekne.
"Že já jsem princovým milencem? Přiznávám, jednu noc jsem s ním strávil. Ale byl to spíš úplatek za Loveron. Jak o tom vůbec víš?"
"Aha. No, Taori-"
"Chápu, viděl nás a špatně si to vyložil." Žena přede mnou přikývne. "Teď mě poslouchej, nechci po tobě, ani po nikom jiném, abyste mi pomáhali. Nechci jídlo, nechci soucit. Chci jen jedno, abyste se drželi dál."
"Proč nás chráníš?"
"Tebe, protože jsi, dalo by se říct, stejného druhu. A jeho? Protože mi připomíná Siu." Královna přikývne. "Až přijde čas, já budu volný a princ mrtvý. Tak se mi nepleťte do cesty."
"Plánoval jsi to, že?"
"Ne, já nikdy neplánuji. Jen předvídám. Už první den, co jsem tu byl, jsem cítil, nějakou špatnost. A taky jsem jí už našel. Měla bys jít. A nezapomeň, drž mi ho dál od těla." Další přikývnutí. Kouzelnice se otáčí a odchází.
Čas plyne a já jsem vcelku klidný. Nezajímá mě, že jsem vězněm, ale energie se mi kupí v žilách, jako láva v sopce a já jen čekám, až přijde výbuch.
Jednoho dne ucítím krev, hodně krve. Otevřu oči a pohlédnu ke schodišti, vedoucímu do sklepení. Čas nadešel.
Vstanu a měním se. Rozběhnu se proti mřížím a prorazím je. Zděšení střelci nechápou co se děje. Někteří se sice vzpamatují a střílí, ale není jim to nic platné. Brzy ve vězení zůstává jen krev a někdy i mrtvá těla po vojácích i po ostatních vězních.
Vybíhám nahoru, schodiště je příliš úzké a hlavně nízké, takže musím být jako člověk, ale to mi vůbec nevadí.
Mocným úderem rozrazím okované dveře. Ze sklepení běžím po dalších schodech, až se dostanu do horního žaláře. Stejně jako v kopkách, nikdo nepřežije.
Kudy proběhnu, tam zanechám mrtvoly. Běžím za vůní krve, která mě donutila konečně něco udělat. Vtrhnu do komnat bolesti a zoufalství. Na jednom konci místnosti stojí princ s dlouhým bičem v ruce a na druhém se krčí jeho mladší bratr schoulený do klubíčka. Před ním stojí jeho matka a chrání své dítě vlastním tělem.
V tuto chvíli vypadám spíše jako vlkodlak. Takhle mě naposledy viděla Sia, má sestra. Dlouhé, černé, s rudými prameny, rozcuchané vlasy, dlouhé drápy, ztmavlá kůže a jen bělmo očí doslova září, to dělá můj zjev ještě děsivějším. Zaviji, jako vlk za úplňku.
Šlechtic ucouvne. Než se stihne vzpamatovat, odhodím ho na zeď za ním a rozevřu mu útroby. Za sebou slyším Taoriho pláč a cítím Samanthin upřený pohled. Má strach, bojí se, že teď přijdou na řadu oni.
Když s princem skončím a na drahém koberci zbude pouze roztrhané tělo a spousty krve, otočím se k dalším dvěma osobám v místnosti.
Chvíli se na ně jen tak dívám. Stále mám ve tváři zuřivost a tělo vypadá taky pořád stejně. Zavrčím, naberu podobu vlka a vyběhnu z komnaty.
V salónku, jak nazývají tu kožešinovou místnost, se právě vyvaluje slečna Eribika. Smůla, patří k těm nafoukancům, co mě nechali uvěznit. Potichu k ní přijdu. Momentálně vypadám jako obyčejný člověk potřísněný krví.
Otočí se a velice rychle se postaví na nohy. Poté si urovná šaty a svůdně se na mě usměje.
"Oh, pane Kaoru, ráda Vás opět vidím." Houpavě přijde až ke mně a dlouhým nehtem mě pohladí po hrudi. "Nechcete trochu odreagování?"
"Je mi líto, slečno, ale-" Vrním jí do ucha a schválně se jí mazlím s vlasy. "-jste nepřítel, stejně jako ostatní." Ucítím, jak ztuhne, než však stihne cokoliv říct, nebo se odtáhnout. Chytnu jí za její vyšlechtěné kadeře, zakloním jí hlavu a zakousnu se do jejího mladého krčku.
Tělo spadne na zem bez života. Mrtvolu položím na válendu. Vezmu ze stěny jednu vyschlou louči a zapálím jí v ohni z krbu. Celou místnost podpálím. Aspoň ta nebohá zvířata najdou klid. Než však z hořícího salonku odejdu, všimnu si, že ta ženština má na krku medailón z bílého zlata, který mi darovala královna na krocení hněvu. Servu jej z útlého krku a nasadím si jej. Ihned se mi po těle rozlije teplo.
V přijímacím sále nacházím krále Dalarena von Digo ve společnosti jakýchsi dalších aristokratů, kteří se přímo před vladařovýma očima mění v hromádku kostí, masa a cárů oděvů.
"Byl jsem Vám proti srsti? Tak teď o všechno přijdete. Ale chci vědět jedno, věděl jste, že Váš syn týral svého nevlastního bratra?!"
"Jak o tom víš?" Jeho oči se zalesknou strachem, je v nich jasně vepsaná odpověď. Věděl to, celou dobu. Tady vládli princové a král byl vždy jen loutka, kterou používali, aby se mohli bavit.
Vyjdu pár schodů potažených červeným kobercem až k trůnu. Chytnu muže za krk a odhodím jej pár metrů, až doprostřed sálu, v té chvíli tam přibíhá jeho žena.
"Vlku zadrž!" Vykřikne a já na ní jasně vidím, jaký má strach. Mé prsty se zabodnou do králova břicha, ale nezabije ho to. Nechám k němu ženu přiběhnout.
"Podívej se do jeho mysli. Najdeš důvod zabít. Já už se pomstil, teď jsi na řadě ty." S těmito slovy odcházím. Slyším jí ještě s umírajícím manželem tiše promlouvat. Pak ale uslyším také jeho výkřik, poslední výkřik.
Otočím se a vidím ji klečet vedle mrtvého těla svého krále. Z očí jí kanou slzy. Pohlédne na mě a zašeptá: "Děkuji."
Král je mrtev, jeho věrní také. Teď bude snad všechno tak, jak má být.
Cestou domů zkontroluji, zda se obyvatelé Loveronu poučili, či nikoliv. Shledávám, že lidé nyní žijí ve strachu, ale také mnohem skromněji a smysluplněji.
Vidím nějakou ženu, jak pracuje s keramikou a učí to i své děti. Řezbáře a spoustu jiných řemeslníků. Ať už žen, nebo mužů. Hostinec, ve kterém jsem tehdy započal své dílo, strhli. Nyní tam stavějí nové stáje.
Jakási zhruba dvacetiletá dáma kolem mě projde a zašeptá mi: "Díky". Pak se ještě ohlédne a zářivě se na mě usměje.

Usměji se. Polepšili se, své jsem tedy udělal, tak se mohu v klidu vrátit zpátky, do svého Temného hvozdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Komentáře

1 Omu Omu | 18. listopadu 2015 v 12:37 | Reagovat

Pěkně napsané a chci se zeptat na pokračování...  zatím ahoj :-)

2 shiruba shiruba | E-mail | 18. listopadu 2015 v 23:00 | Reagovat

[1]: Ahoj díky za komentář, na pokračování se pracuje. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.