Noc patří mě 4-1

15. listopadu 2015 v 18:17 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
"Co tu zas chtěj? Člověk jednou něco udělá a už ho pak pruděj do konce života!" Zahudrám, když ucítím lidský pach, opět. Přijdu k okraji lesa a mrzutě na prince vyjedu. "Co je?!"
"To bych taky rád věděl, pane Kaoru. Mohu znát důvod, proč jste zničil městečko Loveron? Nebili jsme k Vám snad dostatečně přívětivý?" Optá se rozladěně Dakar.
"Aha, vy asi myslíte tu chásku lenivou. Chybička se vloudila, no. To si domluvte s paní královnou, že mě nemá prudit, když mám jít kolem lidských obydlí!"
"Co s tím má Vorovská?"
"Ona bude vědět, když se jí o tom zmíníte. Hold to odneslo pár nafoukaných kurviček a náfuků!"
"Pozor na jazyk."
"To spíš Vy byste si měl dávat pozor, abyste neskončil tam, kde Váš bratr." Stojíme kousek od sebe a hledíme si zpříma do očí.
"Dobrá tedy, budu brát, že je to nehoda. Ale budu velice rád, pokud už se to nebude opakovat." Princ se na mě mile usměje, ale v očích má divokost, stejnou jako já, když mám zoufalý, nezadržitelný hlad. Ale nejsem si jistý, zda je horší můj, nebo jeho hlad. "Co kdybyste si to u mě odčinil jinak?" Zavrní mi najednou do ucha.
"Jak přesně byste si to představoval?"
"Například jedno drobné povyraženíčko?"
"Jak myslíte, pokud se tím můj vroubek srovná, tak proč ne." Usměji se. "Co takhle příště, až budu na tom vašem zámečku?"
"Souhlasím. Zatím na shledanou Pane Kaoru." V odpověď se mu jen lehce ukloním. Když zmizne, zamračím se.
"Myslí to vážně? Vidíš to? Mě snad klepne! Jestli mě budou takhle otravovat kvůli každé hlouposti, tak se zblázním! Myslím, že je na čase dát si drobnou koupel." Nadávám nahlas a lidskou chůzí se vracím zpět k jeskyni.
Tam se chvíli dívám na průzračnou hladinu, do které sebou rázem na plocho plácnu.
Při mé smůle, na Panský dvoreček jsem přizván dřív, než bych si přál.
Opět stojím před tou epochální budovou v oblečku, který táhne a je nebezpečné v něm udělat i rychlý pohyb. Nakráčím si to do paláce a za chvíli sedím u hostiny.
Nevím, proč uspořádali další slavnost. Ta poslední byla před čtrnácti dny, možná i méně. Tak proč? Ví bůh. Poslouchám to jejich tlachání a ochutnávám to podivné jídlo na stole. Krab nechutná špatně, ale mě by udělalo větší radost, kdybych ho mohl sám ulovit.
"A Pane Kaoru, pro Vás máme jednu specialitku." Trochu se pro beru z transu, přestanu zkoumat kraba a svou pozornost upřu na vladaře. "Rádi bychom viděli Vaše lovecké schopnosti. Mým lovcům se velice zatěžko podařilo jednu krvelačnou šelmu dostat do ohrady. Rád bych Vám přenechal tu čest, prolít její krev."
"To není otázka cti, králi. Tohle je otázka toho, že se toho zvířete bojíte, Vaši muži padli, když se ho pokusili skolit a proto jste si přizval ještě větší monstrum, aby Vám tu potvůrku alespoň zkrotilo, když už ne zabilo. Udělám to, možná. Ale něco za to chci, můžu si ho pak v klidu celého spořádat." Odvětím po chvíli s ledovým klidem. Krás s úsměvem přikývne.
Večer do mě přidělené komnaty přichází princ Dakar. Chladně se usměje a já jej vpustím dovnitř. Velice dobře vím, co bude nadcházet. Pečlivě zatáhneme těžké závěsy a zamkneme dveře. Poté mě budoucí král obejme kolem ramen a začne mě líbat. Rveme ze sebe šaty navzájem a hladíme obnažená těla. Nejsem příliš jemný. Koušu a škrábu, že ze šlechtice občas stékají pramínky krve.
Hned jak je všechno oblečení dole si ho stáhnu na klín a na jeden tvrdý příraz do něj proniknu. Sténám slastí, stejně jako můj dnešní milenec.
Strávíme ve společném obětí celou noc. Jsem velice vytrvalý a nedám se jen tak vyčerpat, takže Daren je ráno naklepaný jako deka. Na těle má modřinu vedle modřiny a šrám na šrámu. Leží na posteli vedle mě a tiše spí.
"Teď vypadá i roztomile." Napadne mě. Ozve se slabé bolestné zasténání, asi jsem to trochu přehnal. Přece jen tvrdý sex celou noc? To je asi trochu moc i na silného muže, jako je Dakar. Je to poprvé, co jsem tohle dělal a celkem se mi to i líbí, asi to budu dělat častěji.
K poledni se dědic trůnu probudí.
"Á, dobré ráno, Vaše veličenstvo, nebo, lépe řečeno, dobré poledne. Už tu byla služebná, že bude za chvíli oběd, pochopitelně neví, že jste tu." Prohodím již dávno oblečený a plný života.
"Dobré." Zamumlá a s bolestným sténáním vstane z postele. Pobaveně jej pozoruji. Chudák, nemůže se ani hnout. Bojím se, že mi to ještě vrátí.
Nejeden den je princ zkoprnělý a neschopen jakéhokoliv namáhavějšího pohybu. O jízdě na koni nemluvě. Když jsem se zmínil o koni, hodil po mě velice zlý pohled.
Je to pro něj opravdu namáhavý týden, ale pro mě velice zábavný a vzrušující. Konečně si můžu z někoho utahovat já. A já si vždycky velice rád rýpnu. Dokonce i Taoriho a jeho zledovatělou maminku to sem tam dožene k úsměvu.
Je týden od slavnostní hostiny. Vedou mě do arény. Celý týden jsem byl o hladu a snažil jsem se být i v klidu, abych si to pak pořádně užil. Totéž jsem nechal udělat u toho zvířete. Jsme vyhladovělí a vzteklý, nebo spíše nabití energií, což slibuje skvělí boj.
Ve výběhu tam zuří obří tygr. Je neuvěřitelně vzteklý. A zraněný, proto se tak vzteká a já mu od té bolesti rád pomohu. Bez ostychu se začnu svlékat.
"Co to děláte?" Optá se mě jedna z přihlížejících dam zděšeně i pohoršeně zároveň.
"Coby? Svlíkám ty slušný hadry. Nerad bych je zlikvidoval, mám jen jedny." Nadhodím a nechám si jen staré kožené kalhoty, které nosím pod těmi šlechtickými. Poté přijdu k okraji výběhu a bezmyšlenkovitě tam skočím.
Zvíře se na mě otočí, oči má zastřené bolestí a vztekem. Vrhá se po mě. Uchopím jeho přední tlapy, kterými mě chtěl povalit a držím si jeho rozevřenou tlamu dál od sebe. Odhodím ho na kamennou zeď na druhém konci, až kámen zapraskal.
Změním podobu a přecházím do útoku. V té krátké chvíli se už stihla celá aréna zaplnit šlechtici žhnoucími vidět krvavý souboj, který skončí smrtí jednoho z nás.
Koušeme se vzájemně do masa, drásáme si kůži a válíme se v prachu. Já jsem chvílemi člověk, chvílemi vlk. Z obou nás teče krev. Rozšklebené rány mě pálí, ale já to nevnímám. Je mi to jedno. Rveme se a já se přestávám ovládat.
Po nekonečném boji padá tygr mrtev k zemi. Já nad ním stojím, sic v lidské podobě, ale stále zdivočelý bitvou. Prudce si klekám vedle mrtvoly a zešpičatělé zuby zakousnu do krční tepny, tak jako už tolikrát před tím.
Piji horkou krev až v žilách a tepnách nic nezbude. Mocným máchnutím drápů rozevřu útroby tvora a hladově pojídám čerstvé orgány i maso.
Po několika neúprosných hodinách od vstupu do arény přede mnou zbývají pouze dobře ohlodané kosti a půda zbarvená krví. I já jsem celý od rudé tekutiny. Vstanu se stále skloněnou hlavou. Pak zprudka vzhlédnu ke králi. Čekám, co bude dál. Jestli mě vyžene a ušetří mě tím dalších společenských akcí, nebo mě jednoduše uzná.
V očích všech přihlížejících se zračí strach a panika. Jen v jedněch ne, klidně mě pozorují s neuvěřitelnou arogancí. Daren, myslí si snad, že bych ho ušetřil, jen protože mi dal jednu noc touhy? Kdo ví.
"Výtečně! Jste doopravdy geniální!" Král začne tleskat a po něm i všichni ostatní. Já ale necítím radost, ani z krále, ani z nikoho jiného. Král se sice usmívá, ale oči má chladné a prázdné. Doufal, že padnu a toho tygra pak jednoduše dá zastřelit lukostřelci, to se však nestalo a já přežil.
Nechali mě se umýt a opět obléci. Nyní si poklidně prohlížím zahradu. Postřehnu za sebou to malé nebohé ptáče.
"Neměl jste se vracet. A na tu nabídku jste neměl kývnout. Zabijí Vás." Povídá mi jen smutným hlasem a opět odchází.
Chvíli po něm přichází královna.
"Co bys mi Ty chtěla říct? Abych odešel? To už jsem slyšel."
"Ne. Jdu se tě spíš zeptat, proč ses vracel?"
"Byl jsem pozván." Mluvím klidně a prohlížím si nádhernou rudou růži.
"Nevyháním Tě tentokrát jako nepřítel. Přišla jsem Tě varovat. Když tu zůstaneš, budeš toho litovat. Nechápeš to? Byla to jen zkouška. Chtěli vědět, co dokážeš, čeho jsi schopný. Pokud máš alespoň kousek něčeho jako je pud sebezáchovy, večer tu nebudeš. Ukryj se ve svém lese, nebo ještě lépe, uteč. Někam, kde Tě nenajdou."
"Co ta náhlá starost? Minule bys mi vyrvala srdce z těla a předhodila jej tomu tygrovi."
"Mě jsi lhostejný. Ale Taorimu zřejmě ne."
"Pche! A to si myslíš, že uteču jenom, protože mě o to požádalo to tvoje štěně? Já nikdy neutíkám, to si pamatuj a pud sebezáchovy? K čemu by mi byl? Jsem jen zrůda, sama jsi to řekla, žiju jen, abych žil. Nemá to důvod, ani smysl. Jsem jenom prázdný nic."
"Proč ho nazýváš štěnětem?"
"Protože pro mě není nic jiného, je to jen mládě, co si myslí, že jeho smutným očím podlehne každý netvor. Ale u mě narazil."
"To se opravdu nechceš ani pokoušet, zachránit si život?"
"Samantho Vorovská, bojíš se o mě? Nebo o ty ostatní? Někomu jako jsi ty, totiž musí být nad míru jasné. Že já jsem hrozbou pro ně a ne oni pro mě."
"Dobrá, možná obojí. Něco jsem ti přinesla." Žena odkudsi vytáhne nějaký předmět. Nerozeznávám, co to je. "Je to náhrdelník, který bude krotit tvůj vztek i hlad."
"Nepotřebuju takové věci."
"Oba víme, že potřebuješ. Prosím, přijmi ho." Po chvíli přece jen udělám těch pár kroků k ženě a z rukou si převezmu ten podivný medailón.
"Bílé zlato a rudý smaragd?"
"Ano, nejsou ti neznámí, že?"
"Ne." Pověsím si ten podivně lehký kov na krk. Najednou cítím zvláštní klid. Kývneme na sebe na rozloučenou.
"Bude fungovat tak dlouho, dokud ty se budeš chtít krotit." Dodá, než mě úplně opustí.
Nechápu, proč mě byli varovat? Ona se mě chce spíš zbavit a on je hold moc důvěřivý. A já? Já si zjistím, co se tu vlastně děje.
Jdu se projít po tom jejich nobl sídle. Slyším podivné zvuky a pláč. Je to tiché, ale já to stejně slyším. Přicházím ke dveřím, u kterých už jsem jednou byl. Dveře Dakarovi komnaty. Ty zvuky vycházejí zevnitř.
Skloním se ke klíčové dírce a pohlédnu do prostorů pokoje. Taori je připoután k pelesti postele, celý nahý a pokrytý jizvami, zřejmě od biče, jak to tak vypadá. Jeho starší bratr a vlastník komnaty klečí mezi chlapcovýma nohama, pohrává si s jeho bradavkami a proniká do mladého těla. Hádám, že na plese se stalo přesně to samé.
Stojím tam a přemýšlím, co bych měl udělat. Po značné době se dveře otevřou a v nich stojí Dakar.
"Ale, ale, kdopak nám to tu šmíruje? Cožpak nevíte, že tohle by se nemělo?" Povídá mi s úlisným úsměvem. Za ním zahlédnu postavu nejmladšího člena královské rodiny, jak stále v poutech leží v bezvědomí na honosné posteli.
"A že zrovna vy máte právo dávat kázání o tom, co se dělat má a co ne." Odvětím mu rozladěně.

"Omlouvám se, ale já jsem tu doma. Mám právo si dělat, co se mi zamane." Máchne rukou, a kdosi mě silně udeří do temene hlavy, až ztratím vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.