Noc patří mě 3-1

8. listopadu 2015 v 21:31 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Na bál jsem dorazil chvíli po začátku, což mě nějak netrápí. Stejně mám pocit, že se zde nezdržím dlouho.
Sehnal jsem si oděv hodný šlechtice, abych nevzbuzoval mezi tou smetánkou příliš mnoho pozornosti. Je celý černý s rudým lemováním. Trvalo mi dlouho, než jsem našel aristokrata, který má stejné míry jako já a k tomu aby ty šaty byly uspokojivých barev. Dotyčný je postrádat nebude, a pokud ano, může si pořídit jiné, ale to už není moje starost.
S klidem procházím kolem stráží u vstupních dveří a každému muži věnuji jeden mrazivý pohled zabijáka. Oba znervózní ještě více, ačkoli už jen má přítomnost je citelně děsí.
Jdu dlouhou potemnělou chodbou osvětlenou loučemi. Okny odsazenými od sebe zhruba dva metry sem sice proniká měsíční záře, ale příliš světla to nedává, zato nádech tajemna a hlavně temna ano, což mi skvěle vyhovuje.
Cítím zkoumavý a nepřátelský pohled žlutozelených očí. Ne vyděšených, jemných a plných citu tak jako v lese, ale nenávistných a podezřívavých. Vím, že už jsem tomuto pohledu jednou čelil, když jsem zde byl naposledy. Ano, tyto oči nepatří Taorimu, ale Samantě, jeho matce.
Neznervózňuje mě a ona to ví. Jen je mi to nepříjemné, ale zároveň se v její nenávisti vyhřívám, jako had na slunci.
Konečně dorazím k velkému tanečnímu sálu. Nechám si jako správná lepší společnost otevřít dveře a vstoupím. Nejeden pohled se na mě téměř okamžitě upře.
Předstoupím před krále a uctivě se jemu i zbytku královské rodiny ukloním a to včetně Taoriho a jeho matinky, která se právě vynořila ze stínů za trůnem a provrtává mě očima. Při pohledu na staršího prince Dakara se lehce a pro ostatní neznatelně zarazím.
Kdybych nevěděl, že byli dva, přísahal bych, že Daren vstal z mrtvých. Stejné chladné oči, ze kterých se nedá nic vyčíst, stejné havraní vlasy a naprosto identická tvář i výška.
"Vítejte, strážce. Jsme velice rádi, že Vás zde můžeme přivítat. Doufám, že si dnešní noc užijete." Dakar se na mě usměje a uvítá mě za otce.
"Potěšení je na mé straně, princi Dakare." Opětuji mu chladný, lstivý úsměv.
"Dobu se jen tak procházím po sále, děsím hosty, ochutnávám občerstvení a piji drahé víno.
Když už se začínám doopravdy silně nudit, vyhovím němé prosbě dlouhovlasého mladíka, celou dobu se krčícího za králem.
"Smím prosit?" Vyzvu chlapce, čímž jej dokonale překvapím.
"Ale, já-já jsem přeci muž." Oznámí mi roztřeseně, jako by to pro mě měla být nějaká novinka.
"To já přeci vím. Chlapce snad ještě poznám. A co má být?" Odvětím ironicky a on zrudne.
"No, nebylo by vhodnější, kdybyste vyzval spíš nějakou dámu?"
"Abych byl upřímný, podle mého je dvorská etiketa pro šlechtice, což není ani jeden z nás. Tedy, aspoň ne oficiálně."
"I tak, já ani neumím tančit."
"A co takhle to zkusit? Myslíš, že já někdy tančil? Ano, párkrát, ale venkovskou polku, nikoli tohle. Tak pojď, vždyť se tolik nestane, a když se bude někdo rozčilovat moc hlasitě, tak ho prostě sežeru." Rozesměje se a po chvíli váhání nakonec souhlasí. Přijímá mou ruku a nechává se odvést na taneční parket.
S panovníkem, jeho paní a snad se všemi, kteří si mého gesta všimli, to znatelně hrkne. Některé páry kolem přestávají tančit a nesouhlasně, nebo udiveně nás pozorují.
"Jsem rád, že jste přišel." Pípne mladíček.
"Původně se mi nechtělo."
"A co Vás přimělo změnit názor?"
"Představa nenávistných, pohoršených a nevraživých pohledů těchhle nafoukanců, co si říkají šlechta."
"Takže jste si tanec se mnou naplánoval, abyste pohoršoval?"
"To zase ne. To mě napadlo až chvíli před tím, co jsem to uskutečnil. Co se zas tváříš, jako by ti právě stavěli šibenici?"
"Proč jste na mě tak hodný? Lidi přeci nenávidíte, ne?"
"Vadí ti to?"
"To nikoli, můj pane."
"Prostě mi někoho připomínáš, někoho, kdo pro mě byl kdysi velice blízký."
"Budete se moc zlobit, když se zeptám, koho?"
"Zlobit? Ne. Připomínáš mi mou mladší sestřičku. Měl jsem jí moc rád." "A bohužel, to schytala, jako první."
"Co se s ní stalo?"
"Zemřela a na to jak se neptej, stejně ti neodpovím. Tady to pro tebe končí a víc vědět nemusíš."
"Ano, pane." Chvatně sklopí tvář k zemi. Zřejmě se bojí, že mě rozčílil.
"To nic. Neděs se. Jen to prostě nemusíš vědět. Chápeš?" Přikývne. Hudba utichne a já Taoriho doprovodím zpět k trůnu.
Pohlédnu na Samanthu Vorovskou, která na mě nenávistně pohlíží již od počátku tance. Hledím na ni s pobavením a výzvou v očích, jako na protivníka v boji.
Celý večer se měříme pohledy jako šelmy, které po sobě každou chvíli skočí a servou si kůži z těla.
Blíží se půlnoc a já si uvědomím, že oba princové zmizeli. Kolem půlnoci jsem chtěl původně zmizet, ale něco se mi tu nelíbí. Opět se mě zmocňuje ten nepříjemný pocit, tak jako posledně. Ten pocit se poprvé objevil, když přijel Daren do mého hvozdu. Nepříjemný a vlezlý. Tohle místo určitě není úplně čisté.
Potichu se vypařím ze sálu a plížím se chodbami jako stín, nasávám vůně a pachy a hledám ten jeho.
Stopa, no konečně. Taky už bylo na čase. Jak dlouho jsem tu bloudil? Půl hodiny, hodinu? Víc? Nebo míň? Teď není čas nad tím přemýšlet. Musím najít toho kluka, protože ten jediný mi tu přijde v pořádku. Jinak tu není dobrého nic.
Cítím tu krev! Jeho krev! Mé kroky se postupně zrychlují, až se klidná chůze mění v běh.
Zastavím a dívám se, jak to nevinné stvoření vychází spolu se svým bratrem z jakési komnaty. Možná pokoj, jednoho z nich. Dakar něco šeptá Taorimu do ucha. Možná že tenhle není tak hrozný.
"Neruším, pánové?" Přistoupím k nim.
"Vůbec ne, ale trochu jste mě překvapil. Copak, snad jste se neztratil." Zavrní černovlásek.
"Nikoli princi, jen jsem si všiml, že jste vy dva zmizeli a chtěl jsem se rozloučit."
"Už chcete odjet? Oh, jaká škoda, copak nebavíte se dobře?"
"Pochopte princi Dakare, že já nejsem na slavnosti zvyklí a mám jisté povinnosti. A v mém případě také neodjíždím. Já odcházím. Po svých."
"Dobrá, nechtěl jsem Vás rozčílit. Vrátíte se s námi do sálu? "
"Jistě, musím se přece ještě rozloučit s králem a paní Samanthou."
Společně se vracíme do sálu. Dakar se mnou konverzuje o panovnických povinnostech a o mém teritoriu. Taori mlčí a jde za námi.
Když dorazíme, zrovna končí jedna skladba a o pár vteřin později začíná další. Otočím se k nervóznímu chlapci a vyzvu jej k poslednímu tanci. On s radostí přijme.
"O čem jste s bratrem mluvili?" Zajímám se.
"O Vás, pan Daren se zajímal kdo jste, jelikož se s Vámi ještě neměl tu čest setkat."
"A co jsi mu odpověděl?"
"Že jste čestný host mého otce. Pán Temného hvozdu. Nic víc."
"Stačila mu tvá odpověď?"
"Ano, stačila." Řekne po chvilce zaváhání, které mě lehce znepokojí.
Během tance prohodíme ještě pár vět, ale jinak se plně soustředíme na hudbu.
O tom, že neumí tančit, zřejmě lhal, tančí krásně. Možná poprvé v roli dívky, ale jinak je velice dobrý.
Když skončíme, uctivě se rozloučím s celou královskou rodinu, včetně paní Vorovské, u které hrozí, že mi vyškrábe oči a to hned jak k tomu bude mít příležitost.
Opouštím sál a rychlými kroky se blížím k hlavnímu vchodu pevnosti.
"Nech ho být, zrůdo." Ozve se mi v polovině cesty za zády a já velice dobře vím, kdo za mnou stojí.
"Proč bych tě měl poslouchat, čarodějnice?" S klidem a arogantním úsměvem se k ní otočím čelem. Stojíme proti sobě a hledíme si do očí. Ona do mích vzpurně a nenávistně a já do těch jejích chladně a pobaveně.
"Protože zrůdy jako jsi ty, nepatří do lidských životů a už vůbec ne do jejich srdcí!"
"Nemusíš mít žádné obav, nemám v úmyslu patřit do číhokoliv srdce."
"Tak se drž dál od mého syna."
"Proč? Protože je to malé důvěřivé štěně, které si myslí, že je přítel každý, kdo ho nezabije a kdo s ním chvíli tančil? Dobře víš, že v tom lese jsem ho nechal žít z jediného důvodu a to, že jsem potřeboval posla, který by doručil hlavu toho ignoranta na zámek. A tančil jsem s ním, jen protože jsem se nudil a protože rád pohoršuji šlechtu."
"Takhle o něm nemluv, není to žádné štěně! Je pravda, že je příliš důvěřivý, ale právě proto bys ho mohl nechat být."
"Být tebou čarodějko, zapomenu na bezohledné tvory, jako jsem já a pořádně se rozhlédnu kolem sebe. Nejsem to totiž já, kdo je tu největší monstrum!"
"Na koho teď narážíš?"
"Ale no ták. Neříkej mi, že to nevidíš, co všechno se kolem tebe pohybuje. Neříkej, že necítíš, jak pěkně od středu sžírají ti bídní červy tuto zemi. Nemají možná ostré ničivé drápy a ostré zuby, ale věř mi, že jsou to přinejmenším stejně velké bestie, jako jsem já. A pokud mohu tento milý rozhovor považovat za skončený, tak mě prosím omluv. Rád bych se vrátil domů."
"Ty nemáš domov."
"Ale ano mám. Můj domov, mé království i má skrýš je Temný hvozd. Znám tam každý kámen, každou větvičku, vůni i živého tvora. Čekají tam na mě. Půjdou se za mě být, bude-li to nutné. Chráním je a oni jsou za to ochotni zaplatit daň. Vědí, že potřebuji lovit, stejně jako vlci, nebo jiné šelmy a oni se pro mě rádi obětují."
"Jsi zrůda a na ty nikdo nikde a nikdy čekat nebude."
"A ty jsi jen podřadná lidská bytost, kterou když sežeru, nikdo se to nedozví. Mohla jsi totiž klidně sama odejít. Ale neudělám to, protože bys mi pěkně znepříjemnila zažívání."
"Teď se pleteš ty. Mě by hledali, ale ty když zemřeš, nikdo pro tebe truchlit nebude, když zmizíš, nikdo tě nebude hledat. Jednou až se tvé ledové srdce zastaví, tak se to nikdo nedozví. A život bude pro lidi opět trochu bezpečnější."

Chvíli si ještě vyměňujeme "přátelské" pohledy, než se otočím a definitivně odejdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.