Noc patří mě 2-2

1. listopadu 2015 v 23:58 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Když dorazíme, lidé na nádvoří se okamžitě rozprchnou do všech stran. Já se v klidu proměním a svým ostřížím zrakem zkoumám každé zákoutí a každého živého tvora, který se mi dostane do zorného pole.
Vypadá to tu nevinně, ale z vlastních zkušeností vím, že ne všechno, co tak vypadá, takové vůbec být nemusí.
"Taori, jdi prosím hostovi připravit pokoj, ano?" Žádá vladař mladíka, který okamžitě přikývne a odběhne.
"Není tohle spíš práce pro služebnou, nebo komornou?" Optám se, když chlapec zmizí z dohledu.
"Taorimu to nevadí a navíc, jeho matka si to tak přeje." Pokrčí smutně rameny král.
"Proč?"
"Bojí se, aby nebyl příliš zhýčkaný a nafoukaný. Vede ho ke skromnému, pracovitému a prostému životu. Ale podle mého by měl žít stejně jako mí synové bezstarostným životem a stejně tak i Samantha, mají na to právo, ale ona si myslí něco jiného. Co myslíte vy?"
"Neberu jí to za zlé. Zajisté ke svému počínání má dobré důvody."
"Hm, no nic, pojďte dál, promluvíme si v klidu v salónu."
Jsem uveden do potemnělé místnosti doslova vystlané kožešinami. Udělá se mi špatně. Tolik zvířat zabitých pro pouhé pohodlí, ozdobu a zábavu. Marně začnu hledat místo, kde není žádná kožešinka.
"Děje se něco?"
"Ano, vadí mi zabíjení zvířat pro pouhou zábavu." Oznámím přímo a vladaře tím viditelně překvapím. "Představte si, jak byste se cítil, kdybyste viděl u někoho hromadu lidských kůží? A dotyčný by se na tom s klidem uvelebil a jen by se usmíval, jakou to má krásnou sbírku. A co teprve, kdyby jedna z těch kůží patřila Vašemu synovi a jeho hlava by byla pověšena na zdi jako trofej?"
"To už stačí! Jak můžete mého syna přirovnávat ke zvířeti?"
"Když byl schopný svého nevlastního bratra jen tak předhodit a to doslova předhodit krvežíznivé zrůdě, tak nebyl o nic lepší než já! A tím pádem byl ještě míň než to zvíře! Zvířata zabijí, pouze pokud se cítí ohrožena, nebo když mají hlad! Ale on by ho nechal umřít místo sebe! Což je podle mě doopravdy politováníhodné, pane králi."
"Co si to tu vymýšlíte?"
"Já nic! Ale vy jste zřejmě slepý!"
"Takže teď mě bude poučovat zrůda, co!"
"Zamyslel bych se nad tím, kdo je tu skutečná zrůda! Protože kdybych tou zrůdou byl opravdu já, tak bych toho kluka zakousl a vůbec bych se nad jeho věkem a nevinností nepozastavoval! Zrůda byl Váš nyní už mrtvý syn!"
Králi právě došla trpělivost, napřáhne se a vlepí mi facku. Se mnou to nějak nehne. Pohlédnu na muže a trochu zavrčím, abych mu připomněl, kdo je tu silnější. Zdá se, že pochopil, to je dobře. Usadím se v koutě, kde je pouze koberec z ovčí vlny a žhnoucíma očima pozoruji muže před sebou.
"Pokud jsme si tuto věc již dostatečně ujasnili, mohli bychom se vrátit k tomu, proč tu vlastně jsem." Prohodím, jako bych právě nedostal přes čumák a jako bychom se vůbec nehádali.
"Dobrá tedy." Dalaren se posadí do obřího křesla, taktéž pochopitelně vystlaného kůžemi, nahne se ke konferenčnímu stolku a začne něco sepisovat na pergamen. "Nejdříve mi laskavě prozraďte své jméno a pak to zde prosím podepište. Je to oficiální dokument, že Temný hvozd patří Vám."
"Jmenuji se Kaoru, titul strážce."
"Strážce?"
"Ano, nebo i vládce, pokud chcete, ale podle mého názoru je správně spíš strážce, protože já ten les chráním a opatruji, stejně tak tvory, jež v něm žijí."
"Dobrá. Umíte psát pane Kaoru?"
"Ano, umím psát, snad, ještě."
"Tak zde, prosím."
Podepíšu se a ještě než tak učiním, prolétnu celou zprávu očima.
"Teď bych ještě rád nějaký doklad o tom, že se v Temném hvozdu nebude lovit."
"Ale jistě, ihned napíšu zprávu a vyšlu posly."
Ťuk, ťuk, ťuk.
"Dále!" Zvolá panovník a do místnosti vklouzne jako malá myška Taori. Nejprve se ukloní mě a pak poklekne na pravé koleno před svým králem.
"Pokoj je připraven, můj pane."
"Dobrá, vadilo by Vám Kaoru, kdybyste tu dnes přespal? Nebo i déle, pokud byste neměl nic proti?"
"Zdržím se tu, ale jakmile uznám za vhodné odejít, věřte mi, že mě nic nezastaví."
"Věznit Vás tu nebudeme." Rozhodí rukama vladař.
"To doufám, nerad bych Vám to tu zničil." Oznámím a vstanu. Nezajímá mě, zda je to vyděsilo, doufám, že ano a že tu nikdo neudělá nějakou hloupost.
Chlapec mě vede dlouhými chodbami, až dojdeme k červeným dveřím se zlatým zdobením.
"Zde je Vaše komnata, pane." Zašeptá a ještě než zmizím v místnosti, vyhrkne: "Děkuji Vám, že jste mě nechal tehdy v lese žít. Jsem Vám velice vděčný." Prudce přede mnou poklekne a sklopí hlavu. Nevydržím se na to dívat, vezmu ho za paži a zvednu zpět na nohy.
"Nejsem šlechta, chlapče. Přede mnou se neklaň." Otočím se k němu zády s úmyslem odejít, chvíli přemýšlím a nakonec mu přece jen ještě něco řeknu. "Dám ti radu, když jsem v klidu, ignoruj mě, ale když mám hlad, nebo vztek, neutíkej, pomalu se zbav všech zbraní, co u sebe máš a čekej. Ucítím tě, ale nezaútočím, pokud nezačneš první ty." Po této poznámce jsem se konečně odebral do pohodlného, přehýčkaného pokoje.
Nejsou tu kožešiny, to jsem rád. Ten kluk ví, jak mi udělat radost. Jsou tu květiny a taky je tu cítit les, vážně skoro ráj, ale doma je přece jen lépe.
Další den s králem probíráme státní záležitosti, nebo bych měl říct spíš teritoriální. Když se vše vyřídí a já mám zaručeno, že mi do Temného hvozdu už nebude nikdo lézt, začne to, co nemám rád. Otázky a odpovědi.
"Jak jste se vlastně do hvozdu dostal?" Zeptal se muž a já jen chladně odvětil.
"To je moje věc."
"Promiňte, nechtěl jsem Vás rozčílit. Jak dlouho se tu zdržíte?"
"Jen jak to bude nutné, pak si zase půjdu po svých, chránit své území."
"Nevypadáte nějak poctěn, na to, že jste na zámku svého krále."
"Vy nejste můj král. A tohle? Pro mě to nemá žádnou hodnotu."
"A co hezké ženy?"
"Co je s nimi."
"Víte, včera mě napadla jedna taková oboustranně výhodná věc. Chtěl bych Vám dát za ženu svou neteř Erebiku von Kazraiu."
"Fuj to je hnusný jméno." Utrousím a dáma stojící za vladařem se dotčeně nadechne a zle se na mě podívá. To musí být ta, kterou mi tu chtějí podstrčit. "A proč bych si jí měl jako brát?"
"Cožpak to nechápete? Propojila by se naše území. Měl byste větší plochu pro lov."
"A vy taky, že? Lidé by mohli do MÉHO lesa a to já nechci. Navíc nevím, co bych tadyhle se slečnou děla. Leda, že bych jí měl jako zásobu na horší časy."
"Jak to myslíte?" Král je velice překvapen.
"Na jídlo. Že bych jí měl, dá se říct ve spíži." Odvětím s klidem, protože doopravdy netuším, k čemu by mi zámecká slečinka byla, vlastně, k čemu by mi byla jakákoliv slečinka?
Slečnu Erebiku to očividně vyděsí, protože hned po mém prohlášení omdlí.
Odkudsi chvatně přibíhá Taori a šlechtičnu křísí.
"Předpokládám, že jste to myslel s humorem." Optá se pohoršeně král.
"Ani ne, já opravdu nevím, k čemu by mi byla."
"Co jste pro boha zač?"
"Jsem zvíře, nepotřebuji krásné ženy, zlato, ani výhodné známosti. A pokud dovolíte, rád bych se teď vrátil do svého Temného hvozdu." Oznámím a vstanu. Ke dveřím mě doprovází nedůvěřivý pohled krále a smutný pohled Taoriho.
Když vyjdu před tu obří pevnost, ještě se ohlédnu. Z jednoho okna se na mě dívá posmutnělá chlapecká tvář a z jiného velice podobný ženský obličej. Králova žena se na mě dívá lhostejně, ale v jejím pohledu je i výhružka a nepřátelství. Vypadá stejně prostě jako její syn a je stejně krásná.
Chvíli na sebe se ženou ještě hledíme, než se opět proměním a vydám se na zpáteční cestu.
Po návratu spokojeně zjišťuji, že je všechno v nejlepším pořádku. Hned si jdu něco ulovit.
Dlouhé měsíce se už nic nestalo, nikdo nepřišel. Všechno šlo při starém. Dnes je to asi půl roku po mé návštěvě královského dvora. A já ho tu opět cítím.
Přiběhnu k okraji lesa, právě na místo, kde jsem prvně zabíjel lidi, na místo odkud je skvěle vidět má ohořelá vesnice. Pár metrů přede mnou stojí ten chlapec s věčně smutnýma očima. Proměním se v člověka a přijdu pár kroků blíž.
"Co bys rád?" Zeptám se místo pozdravu. On přede mnou uctivě poklekne jako rytíř, když přísahá věrnost králi.
"Uctivý dobrý den, pane. Omlouvám se, že Vás vyrušuji. Náš král by Vás rád pozval na svůj zámek na královský bál. Jsou zváni všichni naši sousedé a byli bychom velice poctěni, kdybyste přišel."
"Kdy je ten váš bál?"
"Za tři dny, sire."
"Stejně znervózňuju snad každýho, kdo tam je, ne? Tak proč mě vůbec zve?"
"Z úcty, můj pane."
"Fajn, vyřiď, že možná přijdu. A mimochodem, co že poslali zrovna tebe? Ty přeci nejsi posel."
"Mám být upřímný?"
"Jo."
"Pan Dakar a pan rádce se domnívají, že jsem jediný, koho nezabijete, protože jste mě ušetřil i tehdy."
"Předpokládám, že tvojí matce se to asi moc nelíbilo, že?"
"Jak to víte?"
"Už jsme se viděli, zdálky, ale viděli. Nemá mě zrovna v lásce. A co pan král? Ten nebyl proti?"
"Taky se bál, mě sem poslat."
"Tak co je tedy dohnalo k tomu, Tě nechat jít?"
"Požádal jsem je o to."
"Proč?"
"To nevím."
"Víš, jen se ti to nechce říkat, to je rozdíl. No nic, vrať se na zámek. Na to vaše mecheche se dostavim, neboj. A to už z důvodu, abych trochu děsil slečnu Konzraiiu, ale to jim říkat nemusíš." Ušklíbnu se a on se pousměje, pak přikývne a za chvíli už na svém oři mizí v dálce.
Chvíli ho ještě doprovázím pohledem. Později svou pozornost upřu k troskám a ušklíbnu se.

Pomalu se vydávám ke svému rodišti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Komentáře

1 Omu Omu | 18. listopadu 2015 v 12:08 | Reagovat

Asi jsem jediná kdo tu komentuje, no nic je to pěkná povika a ještě budu komentovat... zatím ahoj :-)

2 shiruba shiruba | 18. listopadu 2015 v 23:04 | Reagovat

[1]:Velice si vážím tvých komentářů, člověka to inspiruje k další tvorbě. Jinak děkuji ahoj :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.