Temnota - část 1

13. října 2015 v 14:52 | Shiruba |  Démoni (Pro Haar)
Svět hoří, lidé umírají, zvířata také. Rostliny již nemají žádnou šanci. A jen já zůstávám stále živ a plný sil. Mé jméno je Kataru a je mi 19 let. Tedy, je mi tolik už devět staletí. Kdysi jsem omylem poslal svět do záhuby. Nevím jak přesně se to stalo, ale vzpomínám si, že jsem cítil hrozný vztek a bezmoc. Pamatuji se na řítící se budovy, umírající přátele, rodinu, učitele, spolužáky. Tenkrát jsem taky cítil, jak se otřásá celý svět a probouzí se stvořitelé zkázy. Zemi teď obývají démoni, které jsem probudil ze spánku, který měl trvat věčně.
Spoustu lidí přežilo, ale ještě víc jich zahynulo. Občas vidím nějaké to opevnění, nebo lidi bojující s démonem. Lidé se této kruté době přizpůsobili docela dobře. Ale já od jisté doby už s žádným člověkem nikdy nepromluvil. Není to vinou, ani strachem, spíš není důvod s kýmkoli být.
Myslím, že by se mě stejně báli. Hnědé vlasy změnily barvu na ohnivě rudou, zpevnily se, zhrubly a hodně vyrostly, dříve byli po ramena, nyní jsou po zadek. I mé oči se změnili, dříve byli stejné barvy jako vlasy, teď jsou celé černé a když říkám celé, vymizelo mi bělmo i duhovky.
Za celou dobu mi nikdo nechyběl. Pro nikoho jsem nikdy netruchlil, neplakal, ani jsem na nikoho nevzpomínal. Jen jsem si občas říkal, jak se to všechno vlastně stalo.
Momentálně pobývám v Norsku, v oblasti Jotunhejm. Kdysi dávno tady bývala zima a krásná příroda. Teď to tu vypadá dost podobně jako všude jinde. Mrtvě a pekelně. Taky je tu dost suchý a pálivý vzduch. Je prakticky jedno, kde jsem.
Občas zabiji nějakou tu stvůru a využiji jí na potravu, ale jinak nic. Na jednom místě jsem našel dost zachovalou knihovnu, mám kupu času, takže jsem ji už dávno celou přečetl, naučil jsem se spoustu cizích jazyků a zjistil mnoho věcí. Bohužel mi to k ničemu už nikdy nebude.
Všechny knihy jsem tam nechal, i když by bylo myslím úplně jedno, kdybych si jich pár přivlastnil. Jednu knihu však mám, není z oné knihovny, ale z jednoho opuštěného domu. Děj té knihy mě natolik očaroval, že jsem si ji ponechal.
Procházím se po pusté planině, která bývala kdysi dávno krásným lesem. Nyní tady je pár mladých stromků, které si konečně našli místo pro život, ale velice dlouho na černé půdě nic nerostlo. Slyším řev nějakého démona a také lidský křik. Nemám co na práci a tak se jdu podívat na boj zblízka.
Zarazí mě, když mezi černými kmeny uvidím obřího alespoň deset metrů velkého černo-rudého démona jako vytrženého přímo z pekel jak drží svou obří rukou mladého člověka.
Netvor mladíka vyhodí do vzduchu a uchopí jej za nohy, chlapec vykřikne, volné triko se mu stáhne až ke krku a mě se naskytne krásný pohled na jeho dětskou hruď a štíhlé břicho. Z nějakého důvodu se mi ten pohled líbí, až na ten fakt, že se má v příštích minutách stát svačinkou toho ďábla.
Nechci se tím zabývat, je to jen jeden člověk z milionů, no možná už jen z tisíců, ale to je jedno. Není důležité, zda bude žít, nebo ne. Je to jen člověk. Otočím se a chci odejít.
"Pomoc! Prosím!" Za svými zády slyším jeho jemný hlas a vzlyky. Zastavím se a chvíli přemýšlím, nakonec si jen povzdychnu, otočím se a běžím přímo proti té hromadě svalů. Vyskočím dvanáct metrů do vzduchu (další vlastnost, která netuším, kde jsem k ní přišel) a černými drápy, které se mi v mžiku objevily, sápu mocným mávnutím rukama obra na kusy. Mladík dopadá v bezvědomí na tvrdou zem.
Jsem na odchodu, pak mě ale poprvé za ta staletí zasáhne svědomí.
"Zachránil jsem ho, copak to nestačí? Ach bože." Zamumlám nenávistně a vrátím se k bezvládnému tělu. Vezmu jej do náruče a odnesu do jedné nedaleké jeskyně, kde jsem trávil posledních pár nocí.
Sedím u ohně, který jsem rozdělal a čekám, až se ten moula probere.
"Um, ah." A už se probírá. Otevřou se krásné oči v barvě duhy. Vypadají jako duhové kuličky, s kterými jsme si hráli jako děti.
Pomalu se posadí, chytne se za bolavou hlavu, rozhlédne se a konečně pohlédne i na mě. Vyděsí ho zřejmě můj zjev, jelikož sebou pořádně trhne a zacouvá.
"Jen klid, už jsem jedl." Povím a opovržlivě si tu lidskou havěť prohlížím.
"O-omlouvám se, pokud jsem Vás svým chováním urazil. Děkuji Vám za záchranu. Pokud to není příliš troufalé, smím vědět, kdo jste?"
"Je tak roztomilý." Prolétne mi hlavou, hned se ale vrátím k otázce. "To sám nevím, ale věř mi, že jsi první člověk za hodně dlouhou dobu, se kterým mluvím. Nechci, aby jsi o mě mluvil a žádám tě, aby sis mou existenci nechal pro sebe, jasné? Nebo skončíš jako ten démon."
"A-ano pane, rozumím." Asi jsem ho trochu vyděsil, chvěje se mu hlas. Ušklíbnu se.
"Kde bydlíš bělásku?"
"V nedaleké osadě. Jmenuje se Igostril."
"Fajn, dovedu tě tam, aby ses cestou nestal něčí svačinkou, ale ty na mě hned potom pěkně v klidu zapomeneš, jasné?"
"Ano pane." Špitne smutně.
Jak jsem slíbil, tak jsem také učinil. V pořádku jsem ho dovedl k branám Igostrilu, pak jsem odešel.

Dlouhých pět měsíců jsem se toulal, kde se dalo, nakonec jsem se ale z neznámých důvodů vrátil do Norska, do Jotunhejmu.
Blížím se k Igostrilu, najednou spatřím plameny. Dám se do prudkého běhu. Když stanu před hořící osadou, polije mě pot.
Přeskočím vysoké kamenné zdi obehnané kolem vesnice a rozhlédnu se kolem. Všude je mrtvo.
"Žije vůbec ještě?" Tato otázka mě zabolí. Prohledávám domy a hledám jakékoli stopy života.
"Bělásku!" Zakřičím a rozhlížím se kolem.
"Kdo jste?! Co tu chcete?! Co jste zač?!" Za mnou se ozve cizí hlas, otočím se a dívám se na zhruba třicetiletého muže, jak na mě míří pistolí.
"Hledám jednoho kluka. Měl by mít blonďaté vlasy a duhové oči."
"Co po něm chcete?"
"Vědět, že je naživu."
"Co je Vám po tom?"
"Nejsem nepřítel-"
"No to určitě! Jste démon jako každej jinej!"
"Nejsem démon a můžete mi laskavě jenom říct, jestli žije? Víc nechci." Dochází mi trpělivost.
"NE! Táhněte!"
"Asi jsem se nevyjádřil dost jasně." Rázným krokem přijdu k muži, vytrhnu mu zbraň, kterou odhodím o pár metrů dál a uchopím ho za krk."
"Kde je ten kluk? Řekni mi kde je a já tě ušetřím."
"Nevím kde je, odnesli si ho." Zasípá mi konečně odpověď.
"Kdo?"
"Démoni. Vtrhli sem a spoustu si jich odtáhli, Riku byl mezi nimi."

"Díky. Kterým směrem ty stvůry šly?" Chlapík ukáže k horám a já konečně pustím jeho krk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.