Noc patří mě 2-1

31. října 2015 v 0:17 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Po tom co se stalo, jsem se uchýlil ve svém lese, v jeskyni u milovaného jezera, odkud je ve dne vidět slunce a v noci měsíc a hvězdy.
Dívám se na tu třpytivou krásu a nabírám svou lidskou podobu. Pomalu vcházím do průzračné vody, která se kolem mě začíná čeřit a zbarvovat do ruda od krve mích obětí. Je to poprvé, co tu nejsem jenom jako zvíře.
Nabírám vodu do dlaní a z výšky ji pouštím na svou tvář. Jsem šťastný, i přes to, že nemám vlastně absolutně nic a můžu si za to jen já sám.
Miluji tuhle nekonečnou svobodu a nehodlám se jí už nikdy vzdát.
Když ze sebe smyji všechnu krev, uvelebím se na kameni u jezera a s klidem, bez jakýchkoli výčitek usínám.
Ráno mi přijde jako probuzení ze snu. Mám zcela čistou hlavu a cítím se nezvykle příjemně. Pomalu se zvednu a začnu se bezdůvodně smát jako blázen. Rozběhnu se do lesa, kde strávím takřka celý den.
Každý den je pro mě nyní stejný, stalo se ze mě obyčejné zvíře, které občas vypadá lidsky, ale to co ze mě dělalo člověka už je dávno nenávratně pryč.
Lovím už jen pro potravu. Okolní zvěř na mě již pozná, kdy jdu lovit a kdy se pouze procházím po svém zeleném království. Když jsem v klidu a nemám hlad, nechají mě přijít blíž v jakékoliv podobě, v případě, že ze mě cítí zuřivost, utíkají.
Tímto monotónním a přesto pro mě dokonalým životem již žiji několik měsíců. Za tu dobu jsem člověka ani necítil, natož abych ho viděl. Jsem za to rád. Lidskou rasu nenávidím, je zlá a nechápavá.
Právě se vyhřívám na rozpáleném balvanu na slunci, když uslyším svým extra citlivým sluchem zvuk, který už jsem nikdy nechtěl slyšet. Lidský hlas. Zamračím se, podívám se směrem, kterým tuším vetřelce a ihned tam běžím.
Několik set metrů před místem, kde cítím lidi, značně zpomalím a plížím se v naprostém utajení k těm krutým tvorům.
Vypadá to na nějaké vojáky, ty mám rád asi tak nejméně. Je jich asi devět v kruhu a zdá se, že do něčeho koupou, nebo do někoho?
Kdyby nebyli na MÉM území, nechal bych to být, ale jelikož jsou, budu je muset trochu rozehnat, popřípadě spořádat.
Zavrčím dostatečně hlasitě, aby to slyšely. Všichni se na mě otočí a ucuknou hrůzou. Udělám krok k nim a zavrčím znovu, tentokrát značně výhružněji. Trochu couvnou, ale jinak nic. Zdá se, že budu muset zajít k značnědrastičtějšímopatřením.
Vrhám se na jednoho z mužů a bez přemýšlení mu prokousnu hrdlo, ostatním zřejmě konečně došlo, co proti nim stojí a tak se chopili svých zbraní.
Když se dostatečně napiji, podívám se na zbylé lidské bytosti přede mnou. Každý z nich drží sekyru, meč, nebo alespoň dýku. Postava ležící na zemi mě nezajímá, ta mě totiž neohrožuje,
Vrhnu se po jednom z držitelů meče a ukousnu mu zápěstí, voják vykřikne a volnou rukou se chytne za krvácející ránu.
Zaviji, abych dal svým vlčím bratrům najevo, že je hostina. Netrvá to dlouho a kolem skupinky se začnou objevovat hladové šelmy.
Posadím se nedaleko a pouze dohlížím, aby žádný z mích vlků nebyl zraněn. Když vidím, jak se vetřelec s dýkou chystá bodnout obyvatele lesa do zad, okamžitě se vymrštím a oddělím hlavu od zbytku těla.
Vše je vyřízeno a my se vracíme do svých doupat. Neznámou oběť vojáků necháváme tam, kde ji nepřátelé zanechali.
Delší dobu je klid, než se v lese opět objeví lidé. Jde o jakousi královskou výpravu složenou z člena královské rodiny, zřejmě prince, podle věku i vzhledu a mnoha dalších ozbrojených mužů. Pozoruji ty "ubožáky" z nedalekého stromu a přemýšlím, co tu asi chtějí.
Po chvíli zkoumání si uvědomím, že je s nimi i ten mladíček, kterého bili ti vojáci. Sice jsem si ho tehdy moc neprohlížel, ale letmo jsem se na něj podíval a dal bych nevím co za to, že je to on.
Má hnědé, dlouhé vlasy a krásné hnědozelené oči, kdežto jeho velitel má vlasy krátké a černé, oči má žluté, dokonce bych řekl zlaté, ale nebezpečné a bezcitnější než jsou ty mé. Má velkého černého, bojového oře a působí velice hrdě, což on určitě je.
Hnědovlásek jede na menším hnědém koni kousek za princátkem. Není tak honosně ustrojen, jako jeho vůdce, ale i přes to jde vidět, že také není nejchudší, možná páže, nebo lovec, těžko říct.
Je smutný, ale proč? Jestli žije u dvora, určitě má téměř všechno, na co si vzpomene, ale moc lidí jej asi rádo nemá, soudě podle toho, jak s ním bylo posledně zacházeno. To bude určitě také důvod jeho smutku, má všechno a nic.
"Stát! Tady někde to musí být! Jestli zde žije nějaká zrůda, bude určitě blízko!" Vyšlo z panovníkových úst. Zajímalo by mě, jak o mě vědí, ale to nyní není důležité, musím se jich zbavit. Zkusil bych to diplomaticky, ale nevím, jestli ještě umím jejich řečí. Nic! Udělám to starou dobrou osvědčenou technikou, zabíjení.
Udělám jeden dlouhý skok a přistanu ve zvířecí podobě před družinou. Zaviji a roztrhám nejbližšího vojáka na kusy. Po té pohlédnu na tu arogantní tvář a zavrčím.
"Tak dělejte! Do něj! Hrst zlaťáků za jeho hlavu!" Hrst zlaťáků? Za to bych se ani nepohnul. Ale tito tupý zbojníci se na mě vrhají jako by jim sliboval celý pytel.
Kosím je jako ovce, stejně jako kdysi ve své vesnici nevinné lidi.
Princ uchopí mladíka za krk a hodí jej přímo přede mě přesně ve chvíli, kdy se ohlédnu jeho směrem.
Chlapec ani ne dvacetiletý se na mě vyděšeně dívá. Nesnaží se útočit, nebo se dokonce bránit. Jen couvá a chvěje se hrůzou. Nezabiji ho, netoužím po jeho krvi, ale po mase toho za ním celkem ano.
Překročím to nevinné stvoření a pomalu se blížím k nejjasnějšímu princi. Ten okamžitě vytasí zbraň, očividně jsem ho dosti rozčílil, když jsem nesežral toho panoše. Vrhá se na mě neohroženě i se svým bojovým koněm, ale já nemám strach, jsem klidný jako vždy.
Mám s tím nafoukaným panáčkem trochu problém, ale brzy se tak jako jeho vojáci a lovci válí v tratolišti své vlastní krve.
Zbývá jediný živý, ten chlapec. Proměním se a otočím se na něj.
"Co jsi zač? A proč tě nenávidí?" Zeptám se výhružným hlasem, čímž jsem ho zřejmě vyděsil ještě více.
"Jsem Taori, nevlastní bratr princů Dakara von Digo a Darena von Digo. Nenávidí mě, protože mě neberou jako svého bratra, ale jen jako syna ženy, jehož si vzal jejich otec, král Dalaren von Digo. Má matka Samantha Vorovská je z nižší šlechty, proto nás nemají rádi. Vzala si krále, když mi byli čtyři." Rozechvěle odpovídá.
"Neboj se, nezabiju tě, když nezaútočíš první a oni-oni ti také neublíží, pokud jim nedám svolení." Ukážu kolem a se sebejistým úsměvem jej pozoruji. "Takže Taori, jo? Dovolím ti odejít, ale vzkaž jim tam, že jestli se ještě někdo odváží sem vkročit, skončí stejně jako tihle všichni. A nezapomeň se jim zmínit, že tu žije krvelačná zrůda." Prohodím a hladím jednoho z vlků po černé hlavě. Chlapec prudce přikyvuje. "Jo a tohle" Nemilosrdně utrhnu princi hlavu. Taori se skoro pozvrací, zřejmě mu takové věci nedělají moc dobře, no to se mu nebude líbit, co se mu chystám oznámit. "můžeš donést jeho bratříčkovi a tatínkovi." Hlavu zabalím do svršku jednoho mrtvého a podám ji mladíčkovi. Ten ji otřeseně vezme a hned jak se otočím, utíká ke svému koni. "Sbohem chlapče a nezapomeň, už nikdy se sem nevracej." Dodám, než odejdu.
"Děkuji Vám, pane."
"Pche, pane? Nejsem pán, jsem netvor, tak už jeď." Neotálí a mizí mezi stromy.

Od doby, co jsem ho naposledy viděl, už uteklo hodně času, možná měsíc, ale je možné, že i víc. Zatím se žádný další návštěvník neobjevil, ale já vím, že přijdou a budou se mstít. Ať už to bude král, nebo princ. Jeden z nich přijde a já se pak budu velice dobře bavit.
Konečně, jsou tady, cítím to.
Běžím lesem, a ač jsem člověk, jsem stejně rychlí, jako když jsem vlk. Před lesem zastavím a očekávám hosty. Když o tom tak přemýšlím, vlastně bude konečně nějaké to povyražení.
V dálce už jsou vidět siluety. Jsem zvědav, zda s sebou vezmou i Taoriho. Je mi sympatický, připomíná mi mou mladší sestřičku.
A už jsou tu.
"O, jeho jasnost, král Dalaren von Digo osobně. Má úcta Vaše veličenstvo." Přivítám je a vyseknu přehnanou poklonu.
"Potěšení je na mé straně, takže kdepak je to zvíře, co mi rozkouskovalo syna?" Vládce říše vypadá rozčíleně, ale taky velmi inteligentně a odhodlaně.
"Hledáte ochránce a vládce tohoto lesa? Díváte se na něj." Odvětím výsměšně.
"Nedělej si ze mě blázny, chlapče. Hledám tu krvelačnou zrůdu, tak kde je?"
"Nic si z Vás nedělám, pane Dalarene. Já jsem ten, koho hledáte, stvůra, jež zabila Vaše muže i Vašeho syna."
"Nevěřím ti. Taori!"
"Ano, můj pane." Otec ho má zřejmě radši než nevlastní bratři.
"Je toto ten, kdo poslal Darenovu hlavu?"
"Ano, otče, je to on." Smutně kývne a svůj pohled namíří k zemi, zřejmě se cítí provinile, ačkoliv, nemá důvod.
"Dobrá, tak mi tedy řekni důvod, proč jsi to udělal?"
"Tímto tónem se mnou nemluvte Dalarene. A nevzpomínám si, že bych Vám dal povolení, Tykat mi."
"Co si to-Ale jak chcete, tak tedy, proč jste mi zabil syna?"
"Byl neoprávněně na mém území, ohrožoval mě i mé poddané a přátele a choval se hrubě v cizí říši. Pro mě je to dost důvodů k zabití. Tady ten zůstal naživu jen díky tomu, že neútočil a nechopil se zbraně jako oni. Kdyby i jen pohlédl na zbraň, je na kusy stejně jako ostatní."
"Vaše poddané?"
"Ano, Vy král, já král. Vy vládnete této říši, ale tento les, Temný hvozd Vám nepatří, je to MÉ teritorium a já si ho hodlám hájit do posledního dechu a ať si někdo zkusí mi ho vzít, nebo mi tam ublížit. Mí blízcí mě pomstí a věřte mi, když se někdo pokusí vypálit les, mi dobydeme celou zemi dotyčného troufalce!"
"Dobrá tedy, nebylo mi známo, že Temný hvozd byl dobyt, nebo možná spíše osazen někým jiným. Byl bych rád, kdybychom podepsali příměří. Mohu Vás pozvat na svůj zámek a v klidu si o všem promluvit?"
"Dejte mi záruku, že nikdo zde nebude lovit, ani se k hvozdu přibližovat."
"Máš mé slovo."
"Když to někdo poruší, nezlobte se, ale bude bez milosti sežrán."
"Dobrá, beru na vědomí."
"Umíte jezdit na koni?"
"Nepotřebuji koně." Proměním se a než stihne kdokoliv cokoliv říct, přijde ke mně vlk a já mu dám instrukce okolo správcovství nad lesem. Zvíře přikývne, lehce se králi lidí ukloní a uteče zpět mezi stromy.

"Tak, můžeme jet?" Optá se mě Dalaren, já pouze přikývnu a bok po boku s královským hřebcem vyrazím směr královský palác.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.