Noc patří mě - 1-2

28. října 2015 v 16:58 | Shiruba |  Vlčí příběhy (Pro Haar)
Následující dva týdny pro mě byly utrpením. Stále se překonávám, ale bolí to a hodně. Mám pocit, že se mi rozpadají orgány. Přestávám to zvládat a z toho důvodu už jsem dva dny zavřený jen ve svém pokoji. Ani se svou rodinou se radši nevídám. Musím pryč, ale přes ty zatracené stráže se nedá dostat.
V noci se krčím v koutě, jako zpráskaný pes a tiše kňučím bolestí. Lidské jídlo mi nestačí, voda mě nenapojí a brambory nenasytí. Zřejmě budu muset zemřít.
Ráno mě vzbudí tiché kroky po schodech a jemné klepání na dveře. V duchu zakleji a doufám, že ta osoba se nerozhodne vejít i bez vyzvání. Bohužel se tak stalo a ve dveřích spatřím krásnou tvář své maličké sestřičky. Strnu, tohle není moc dobré, omyl, tohle je moc špatné.
"Kaoru? Jsi v pořádku? Dlouho jsi nevyšel z pokoje, máme o tebe starost." Ne, ona ne.
Stále se z posledních sil držím na uzdě. Má sestřička, aniž by to tušila, ke mě přijde, nevidí mě, pak pohlédne do temného kouta a při pohledu na i jen siluetu vykřikne a udělá krok zpět.
Neudivuje mě, že má strach. Každý by se bál. Má ústa opět zdobí tesáky a mé světlé vlasy se již dávno změnily na dlouhé, černo-rudé. I mé nehty nabraly svou drápovitou podobu a kůže nabrala barvu vesmíru bez hvězd, mlhovin a planet.
"To masíčko je tak chutné a přišlo samo až ke mě." Mé myšlenky už jsou definitivně zvířecí.
"K-Kaoru?" Zašeptá to nevinné stvoření přede mnou. Já už však neovládám svůj neutišitelný hlad a vrhám se po dívčině hrdle.
Piji tu horkou, blahodárnou tekutinu a užívám si ten opojný pocit euforie.
Kosti začínají praskat a tělo mladé dívky brzy mizí po kusech v mích útrobách. Nezbývá nic, než jen krvavé skvrny na podlaze, ale já stále nemám dost. Chci víc. Po tak dlouhém mučivém hladovění potřebuji mnohem víc, než jednu křehkou dívenku.
Dokončím proměnu a již jakožto obří vlk seběhnu dolů. Mí rodiče i bratr jsou všichni v kuchyni. Během chvíle se zbytkem rodiny naložím stejně jako s tou maličkou v podkroví.
Po masakru doma vyběhnu ven. Lidé okamžitě začnou křičet a utíkat, bohužel jim to není nic platné. Lovím je, jako tu zvěř v lese, bez ohledu na to, kdo to je, zda jsem je znal, či ne. Už na ničem nezáleží. Zabíjím nejen z hladu, ale hlavně ze vzteku, nenávidím je všechny za to, že mě tu uvěznily.
Je konec, všichni vesničané jsou mrtví, co jsem mohl jsem rozbil a zničil, když jsem se zbavoval toho ukrutného vzteku, který se ve mě za tu dlouhou dobu nastřádal. Uprostřed svého díla zkázy se nakonec posadím a mé tělo opět nabere lidskou podobu.
"Chybička se vloudila." Zašeptám a dívám se kolem sebe, na to, jak všechno, co jsem dřív miloval a dal bych za to duši, nyní vypadá. Jako by zde byla válka, i když, po válce by to možná tak zle zas nevypadalo. Tohle byla totiž obyčejná jatka. A já tu teď jen sedím a s naprostým klidem to pozoruji. "Tohle není dobrý."
Je mi nadmíru jasné, že tu nemohu zůstat. Vstanu, opět se změním na zvíře a odcházím do nyní už pustého hostince.
Beru do tlamy větev položenou vedle krbu na zátop, je podzim a v krbu stále plápolají plameny. Zapálím ten kus uschlého dřeva a mohutnou tlapou ještě vyhrábnu na dřevěnou podlahu hořící uhlíky.
Vyjdu ven a přiložím svou improvizovanou louči ke stěně budovy, když vzplane, učiním tak i u svého rodného domu a dalších staveb. Když už zabíjet a ničit, tak se vším všudy. A přece jen, stopy se mají zahlazovat, ne?

Odcházím, za vesnicí se naposledy ohlédnu, a chvíli se jen tak dívám, jak všechno, co jsem kdysi měl rád, mizí v plamenech, které dělají velkou tlustou čáru, za svou minulostí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.