Kola osudu-část 1

27. srpna 2015 v 21:17 | Shiruba |  Final fantasy
Kolem lesa jak krásného tak děsivého zároveň, jsem za jednoho chladného, zamračeného rána projížděl na své velké černé motorce.
Byl jsem velice zamyšlený, skoro až duchem nepřítomný a jel velice rychle. Tato kombinace by mohla být osudnou i klidnému a šťastnému člověku, natož pak člověku, jež je nešťastný a zoufalý, což já byl.
Samou bolestí jsem si nevšímal povrchu cesty, což se mi také vymstilo, kola podklouzla, stroj se převrátil na bok a odhodila mě v bezvědomí dobrých sto metrů daleko.
Bohužel celou scénu pozorovaly tři páry stejných zelených očí, o čemž jsem neměl ani ponětí.
Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem přivázaný ke stromu a mám hadr na ústech. Zkusil jsem se pohnout, což nebyl vůbec dobrý nápad, jelikož mé naražené kosti a údy se okamžitě ozvaly.
"Ale, ale, copak se nám to probudilo? Dobré ráno. Super pád." vysmíval se čísi hlas, zřejmě Lozuv, jak jsem tak odhadoval.
"Hádám, že jsem ve stříbrném lese, v nějaké vaší zašívárně." zašeptal jsem, což nepřítele dokonale zmátlo
"Héj! A jak tohle kruci víš? Kdo ti to práskl, hm?"
"Nejsem hloupý, kde jinde bych byl?" Věznitel měl v hlavě zřejmě o kolečko méně. Naštěstí ho od přemýšlení přišel osvobodit jeho bratr.
"Copak se to tu děje? Á jak vidím, náš velký, neporazitelný Cloud se probudil." Kadaj se nade mnou sklonil, chvíli se mi taky poškleboval a když se narovnal, pěkně mě kopl do břicha, až jsem se schoulil bolestí na boku do klubíčka. Pak díkybohu oba odešli a o něčem mluvili s Yazooem. To bylo poslední co jsem si pamatoval, pak jsem opět ztratil vědomí.

Další probuzení již nebylo tak klidné jako to předchozí. Ze světa, z něhož jsem doufal že už se nebudu muset nikdy vrátit, ze světa, kde byl Zack, Aerith a nyní i Tifa, mě vytrhla ledová voda, kterou mě krutě ti tři polili a pak se tomu děsně smáli. Jistě, pro ně to možná zábava byla, ale pro mě už taková ne.
Když si byli jistí, že jsem vzhůru, chytli mě za vlasy a začali na mě něco křičet, ale já jim nerozuměl, byl jsem na to až moc zmatený.
"Tak už se prober! A dívej se, jak všechno, cos měl rád mizí v temnotě." Tak tomuhle jsem už rozuměl až moc dobře. Prudce jsem otevřel oči a viděl asi dvě stě metrů před sebou stát všechny své kamarády, jen nechápal proč.
Zatřepal jsem hlavou, abych se přesvědčil, že ještě nespím, bohužel to byla skutečnost.
"Cloude!" zakřičela zoufale Tifa, ano Tifa, ale je mrtvá, takže tohle není skutečné. Že by iluze?
"Co to má být?" zeptal jsem se nechápavě
"Nevidíš? Tví milovaní přátelé a teď uvidíš jak budou postupně umírat." smál se Kadaj
"Ne, je to nějaká vaše iluze, zřejmě aby jste mě více pokořili, nevím. Co ode mě chcete, že vytváříte takové hlouposti?"
"Cože? Ztratil jsi hlavu? Jsou to tví přátelé! Nebo snad bývalí přátelé?"
"Kadaji, možná bych vám to i spolknul a to i s navijákem, ale v té vaší projekci je taková drobná chyba."
"Vážně? A jaká!"
"Tak to ti neřeknu, jen vím, že tohle mí kamarádi nejsou. Proč to děláte?"
"To tě nemusí zajímat!" zakřičel a znovu mě praštil po hlavě, ale i v částečném bezvědomí jsem slyšel jak nadává. "Jak na to mohl u všech temných přijít!"
"Možná je jeden z nich už mrtví." promluvil dlouhovlasý, který do té doby jen mlčel "Nebo i více."
Kadaj ne něj nevěřícně pohlédl.
"V tom případě by mě vážně zajímalo kterýmu dobrákovi se to povedlo a taky koho z nich." zavrčel Loz, myslím, že byl snad v předchozím životě pes, protože ten pořád jen vrčí, dál jsem jejich dohady o tom kdo je mrtvý radši neposlouchal. Usnul jsem, možná omdlel, v každém případě to bylo příjemnější, než být vzhůru a poslouchat je.
Zdálo se mi o Zackovi, Tifě, Aerith a taky se k nám později připojili i Genesis s Angealem. Byl to moc krásný sen. Byli jsme na rozkvetlé louce, povídali jsme si a smáli se. Potom se na mě ale Zack podíval a řekl, že bych se měl vrátit, nechápal jsem. Aerith mi svými dlaněmi zakryla oči, já se jich dotkl a po chvíli smích, Zackuv hlas a všechno kolem začalo mizet.
Otevřel jsem oči a před sebou uviděl schoulenou plačící postavu, podle vlasů a oblečení jsem usoudil že jde o Loze. Pomalu jsem se posadil a s překvapením zjistil, že nejsem svázaný, ale pouze zavřený s plačící osobou v jakési místnosti, možná jeskyni.
Postavil jsem se a potichu k nepříteli přistoupil. Bylo mi ho líto a tak jsem se nad ním slitoval a objal ho kolem ramen. Stříbrnovlasý nadskočil leknutím a otočil se ke mě. Smutně jsem se na něj díval.
"Co se děje?" zašeptal jsem.
"Nic, co by se dělo?! A vůbec, co je ti do toho?" snažil se vypadat drsně, ale já dobře vím, že je to ještě větší citlivka než já.
"Dobře, chtěl jsem ti jen pomoct. Ale když nechceš, prosím, trap se dál." odvětil jsem lhostejně i když mi jej bylo opravdu líto.
Chvíli se díval do zdi, až mu konečně došlo, že opravdu potřebuje pomoct, ať už od přítele, nebo od nepřítele.
"Kadaj a Yazoo se mi v poslední době docela hodně vysmívají. Kvůli tomu, že mi občas něco nedojde, nebo jsem trochu přecitlivělý. Mám pocit, že jim na mě vůbec nezáleží. Jsem jen zdroj jejich zábavy. Ani nevím, proč ti to všechno povídám." hleděl jsem na něj a soucítil s ním, uměl jsem si velmi živě představit, jak se asi cítí.
"Taky ti něco řeknu, ale musíš mi slíbit, že to neřekneš těm dvěma a že to nezneužiješ proti mě. Bude to jen naše drobné tajemství." pousmál jsem se na něj a zašeptal to velice tajemným hlasem, jeho to očividně zaujalo, protože mi začal věnovat svou plnou pozornost.
"Přísahám."
"Dobře. Víš jak jste se dohadovali, kdo mohl zabít někoho z mích kamarádů a koho. Když ti řeknu co se stalo, dodržíš přísahu?"
"Ano, dodržím, slibuji."
"Tifa, byla zraněná, zranění se sice hojilo, ale dostala při tom vysoké horečky a myslím, že měla i otravu krve. Jednoho rána se už neprobudila, bylo to právě to ráno, kdy jste mě zajali." po tváři mi steklo pár zbloudilých slz. Loz se na mě soucitně díval, pak se po kolenou došel ke mě a pohladil mne po zádech.
"To je mi líto. Byla dobrá. A co Marlene a Denzel?"
"Věděli že asi umře, ale i přes to je to hodně ranilo. Měl jsi je rád, že? Hlavně Marlene."
"Mám je rád. Docela bych je chtěl zase někdy vidět." smutně se usmál. Potom jsme uslyšeli kroky a tak jsme rychle zaujali svá místa. Já u jedné stěny a Loz u druhé, jako, že mě hlídá, ale ještě před tím, mi pro jistotu svázal ruce, aby z toho neměl problémy, což chápu.
"Ale, vězeň se nám probudil? Kdo tu koho vlastně hlídá? He?" Kadaj, jak já ho nemám rád. Chvíli jsem toho prevíta pozoroval a když byl kousek ode mě, podrazil jsem mu nohy, takže sebou praštil a pěkně potom špačkoval. "Dobře, takže ty si ze mě budeš dělat blázny, jo? Však ono tě to přejde, ty jedno vypelichaný kuře! Co ty tam jen tak stojíš?! Dej mi pásek!" křičel a Loz spíše ze strachu, než že by mi chtěl působit bolest mu jej dal.
Začal mě švihat tou ďábelskou věcí po tvářích, hrudi, břiše i pažích, až stříkala krev. Když už jsem skoro ztrácel vědomí, Loz zadržel ruku, která se napřahovala k dalšímu úderu a pevně na bratra hleděl.
"Už dost Kadaji, tolik ti zas neudělal, abys ho kvůli tomu musel ubít."
"Ale, tady má s tím sr***m někdo těžký soucit!"
"Klidně ho zabij při rovnocenném souboji, ale tohle je nejvyšší stupeň slabošství, ubohosti a zbabělosti! Kor když se ti nemůže bránit!"
"Ubožák seš ty!"
"Já nebiju bezbranného a svázaného na zemi!" začínal jsem se bát, že se tu zabijí, Kadaj nedejbože vyhraje a pak přijde na řadu má smrt. Naštěstí tam právě přišel Yazoo, který měl alespoň trochu rozumu.
"Kadaji, nerozčiluj se. Vězně přenecháme Lozovi a ty pojď ven, nebo dostaneš infarkt." uklidňoval rozčíleného vůdce gangu a odvedl jej pryč.
Poslední stříbrnovlasý taky někam na chvíli beze slova odešel, ale za chvíli se vrátil s nějakou krabičkou, miskou vody a čistým hadrem.
Stále mlčky si sedl vedle mě, sundal mi ramenní chránič a rozepnul vestu. Pak namočil hadřík do vody a začal mi omývat rány.
"Díky" zašeptal jsem a sykl bolestí, když se dotkl mokrou látkou jizev na mé tváři.
"Promiň a není zač. V poslední době to dost přehání, nevim co mu je. Možná se zbláznil."
"To by byla změna." oba jsme se rozesmáli, když nás to trochu přešlo, snažil jsem se neškubat kvůli bolesti, kterou mi způsobovalo ošetřování. Natož pak, když z krabičky vytáhl jakousi bylinkovou mast a začal mi jí roztírat po ranách.
"Bolí tě to hodně?"
"Zažil jsem horší věci."
"Na to jsem se neptal"
"Bolí, ale dá se to snýst." Loz se trochu zamračil a vytáhl nějaké prášky.
"Otevři pusu. No Ááá."
"To je jed? Chceš mé trápení ukončit smrtí?"

"Netvrdím, že mě to nenapadlo, ale ne, tohle není jed. Je to tobolka, stejně jako všechno tohle ostatní z bylinek, je to proti bolesti a přispívá to k regeneraci. Tak otevři zobák." otevřel jsem ústa a doufal, že mě opravdu nechce zabít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Super 65% (13)
Celkem dobrý 20% (4)
Znám lepší 5% (1)
Nic moc 0% (0)
Hrůza 10% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.