Kapitola 6

19. listopadu 2017 v 22:44 | Shiruba |  Ztracená síť
Středa 4. Květen 2301
16:30
Padnu tváří k zemi. Nejspíš už po tisící za dnešek. Jsem unavený a mrzutý, ale Blázen už pár hodin říká "Ještě chvilku.". Asi neví, co je chvilka. A taky určitě není člověk, protože se chová zcela nelidsky.

Nejdřív mě nutil do dřepů, pak do kliků, které mě málem odrovnaly, pak to byly kotrmelce vpřed a vzad, u čehož jsem si skoro zlomil páteř a teď to jsou nějaké pitomé stojky. Ono mu prostě ruplo v bedně.

"Nemůžem si dát přestávku?" Zaskuhrám zničeně.

Pohlédne na své staré kapesní hodinky.

"Dobře, končíme. Teď můžeš jít číst, nebo trénovat psaní." Sladce se usměje a já jsem mu na tisíckrát vděčný. Teď vím, že psaní není to nejhorší, co mě mohlo potkat.

"Děkuju." Vydechnu šťastně a přemýšlím, jak se dostanu zpátky do studovny.
"Chceš nějak pomoct?" Nabídne mi.

"Ne, to je v pohodě, já to nějak zvládnu." No, nezvládnu, ale mám svou hrdost. Prostě počkám, až odejde a pak se pěkně po břiše odplazím.

Středa 4. Květen 2301
19:30
"Ty spíš? Je teprve půl deváté."

Prudce se narovnám a rychle přemýšlím, co se děje. "Co?" Zamumlám nechápavě.

"Odpusť, jdu na Tebe moc rychle? Pokud je toho na Tebe moc, tak to řekni, mě to někdy nedochází."

Klekne si vedle mě a smutně mi hledí do tváře.

"Co? Ne, nic se neděje, všechno je v pořádku." Až nyní mi dochází, co se stalo. Četl jsem nějakou tisíciletou encyklopedii a usnul jsem na ní.

"Opravdu?"

Páni, na tenhle svůj kukuč by měl mít zbrojní průkaz. Má tak smutné oči, že by ho jeden litoval.

"Jo, všechno je ok, neboj. Potřebuješ něco?"

"Budu muset na nějakou dobu odejít."

"Zase? A co ten-"

"Půjde se mnou. Je mi líto, že Tě tak často nechávám samotného."

"Aaale, netvař se tak pohřebně. Bude hůř. Pokud tu nezůstanu sám s čičmundou, tak je to ještě dobrý. Proč se tak koukáš?"

"Nic."

"Hele, nemáme k sobě být náhodou upřímní?"

"Dobře. Nikdy nevím, jestli se vůbec vrátím, nebo ne."

Ok, tohle trochu znervózňuje i mě.

"Proč by ses neměl vracet?" Zeptám se jakoby nic.

"Protože po mě jde kde kdo."

"Když se tak bojíš, proč tu nezůstaneš?"

"Nemůžu."

"Proč?"

"Někdo mě potřebuje."

"Je víc lidí, jako jsi Ty?"

"Dá se říct."

"Kolik?"

"Jeden. A je to hroznej problematik, proto Ti ho ani nepředstavuju, jen by Tě do něčeho zatáhl."

"Ok. Kdy se asi tak vrátíš?"

"Nevím, je to různé."

"Ok, ale potřebuju něco ještě vědět."

"No?"

"Co mám dělat, když se mi zlomí tužka?"

Rozesměje se.

"Promiň, já hlava děravá." Sáhne do šuplíku a vytáhne jakousi divnou věc s dvěma dírami. "Tohle je ořezávátko. Do jedné dírky strčíš tužku a točíš s ní proti břitvě, co je uvnitř. Jo, kdybys zkoušel kreslit, tak, tady je guma, tou když třeš o místo, kde jsi udělal tah tužkou, který jsi nechtěl, vymažeš ho. Ale funguje to jen na tužky, ne na propisky, fixy, ani na nic podobného."

"Co jsou u Tebe fixy?"

"Na to přijdeš, neboj. Zatím se zabývej jen tužkou."

"Kdy odcházíš?"

"Za soumraku."

"Mhm." Zamumlám a mám zvláštní pocit, jako by něco bylo jinak. Nějak nechci, aby odešel. Nechci tu zůstat sám.

"Je Ti něco?"

"Co? Ne, proč by mělo?"

"Vypadáš nějak schlíple."

"To nic."

"Vrátím se brzy, neboj." Rozesměje se.

"Hej! To není kvůli tomu." Zalžu, protože i mě přijde divné, že mi přirostl k srdci za tak krátkou dobu.

"Ok, půjdu se připravit. Běž spát, vypadáš unaveně."

"Odcházíš už za chvíli. Počkám, až odejdeš."

"Dobře." Usměje se a opustí místnost.

20:05
"Tak já razím. Hodně štěstí a radši moc nevystrkuj ven nos."

Koukne na mě mezi dveřmi a já se vyškrábu na nohy.

"Jo, ahoj. Vrať se prosím živej, nechci tu zůstat sám s tou zubatou věcí. To bych Tě totiž mohl rychle následovat do hrobu." Loučím se s ním a doprovázím ho ke vstupním dveřím.

"Neboj, vrátím se. Měj se a nezapomeň cvičit." Zazubí se nevinně.

Musel to prostě připomínat, no co se dá dělat. Má pravdu, musím se hýbat, nebo skončím jako můj předchůdce. Ale to neznamená, že to musí být dneska.

Vracím se nahoru a přemýšlím, že bych měl asi ještě něco udělat, alespoň něco napsat. Ne, dneska se jde spát.

Odploužím se do ložnice a během pár minut usínám.

Čtvrtek 5. Květen 2301
06:00
"Trrrrr!!!"

Prudce se zvedenu a přemýšlím, co se děje. Odněkud slyším hlasitý, nepříjemný zvuk.

Chvíli nechápu, ale najednou se mi v hlavě rozsvítí. Vždyť to někdo může slyšet!

Vyběhnu z pokoje a běžím za zvukem, který mě dovádí do Bláznovi ložnice. Na stolku tam stojí věc velká asi jako dlaň.

Jsou to hodiny s nějakým bubínkem nahoře. Strčím prst mezi paličku a jednu "kovovou čepičku", nebo co to kruci je a pokusím se to zastavit.

Špatný nápad. Pěkně to bolí.

Chci s věcí praštit o zem, když si vedle něho všimnu dopisu, na němž je nakreslená šipka k té řvoucí věci.
"Tohle je budík, až spustí, zlehka do něj z vrchu uhoď."

"Parchante," zasyčím a praštím pěstí do budíku. Ten zmlkne. "No, sláva, to to trvalo. Příště varuj, blbče."

Až nyní si uvědomím čas. Šest hodin? Proč?!

Je mi jasné, že už stejně neusnu. Jdu tedy hledat snídani.

Hledím do lednice a musím uznat, že mi tu nechal zásobu asi na týden. Na jak dlouho že to říkal, že bude pryč? Jestli to teda vůbec říkal. No, doufám, že to nebude ten týden, ale nanejvýš tři dny.

Najím se a jdu zkoušet psát.

08:00
Mám toho dost, sice už jsem udělal pokroky (alespoň dle mého názoru), ale pořád to není nic moc. Teď je zřejmě čas na cvičení, to bude zřejmě ta nejhorší část dne.

Nešťastně zkouším dělat cviky, které mi ukazoval Blázen, ale mám pocit, že je dělám špatně. I přes to se snažím své tělo řádně rozhýbat.

12:00
Čas na oběd, chvála vesmíru!

Prohledávám lednici a nacházím kastrolek s čímsi, co neznám. Postavím ho na linku a všimnu si papírku s instrukcemi na ohřívání pokrmů.

Nakonec se mi podaří jídlo ohřát a přímo z nádoby ho sním. Nevím, co to bylo, ale bylo to dobrý.
 
13:30
Jdu do knihovny a náhodně vybírám jakousi knihu s názvem Viktor Frankenstein.
 
16:28
Zajímavé, velice zajímavé. Ta kniha je o vědě, názorech a fantazii dávných dob. Je už velice stará, ale nehorázně zajímavá.

Pojednává o jistém mladíkovi beze jména žijícím a pracujícím v cirkuse, kde ho ale nehorázně týrají. Je nemocný a má na zádech velký hrb. Jediná radost jeho života je tajná studie anatomie a pozorování své krásné kolegyně, kterou jednoho dne díky svým znalostem a pomoci dosud neznámého Viktora Frankensteina zachrání. Viktor mu zcela změní život a stane se jeho učitelem i přítelem.

Je to nádherná kniha. Jsem si jist, že jí nečtu naposled.

Uklidím jí zpět do police.

Nyní bych možná mohl jít zase něco napsat.

17:42
Nešťastně ryju do papíru a porovnávám svá písmena s těmi předepsanými. Podobnost? Žádná.

Chce se mi skoro brečet. Trpělivost není zrovna moje silná stránka. Myslím, že to nechám a půjdu si ještě něco přečíst.

Neděle 8. Květen 2301
6:00
"Trrrrrr!" Zase budík, pořád se mi nepodařilo tu věc donutit, aby mlčela natrvalo. Každé ráno začne dělat stejný hluk a já kvůli tomu musím každý den vstávat v šest.

Budu si tom muset s Bláznem vážně promluvit.

13:00
Opět sedím nad jednou z knih. Pohádka o Popelce. Je to hezké. Už jí čtu po několikáté. Líbí se mi ty dobré konce.
Když jsme u těch konců. Kdy se má vrátit můj hostitel? Už je to nějak dlouho a zásoby se začínají tenčit. Jsem z toho celkem nervózní.

Ačkoliv, víc mě děsí, jak se bude tvářit, až zjistí, že jsem moc necvičil a místo toho jsem přečetl takřka polovinu knihovny.
A psaní taky pořád za nic nestojí.

Mrzutě si položím čelo na knihu.

"Blázne, kde jsi? Proč ses ještě nevrátil?"

13:00
Knížka dočtena a svědomí mě dohnalo, musím jít cvičit.

13:38
"Já u toho umřu!" Zaúpím do ticha.

Bolí mě snad všechny svaly v těle a jako že jich je tam dost, co si pamatuji ze školy i z knih.

20:00
Plížím se na večeři. Všechno mě bolí a nemůžu se hnout. Přes všechen odpor jsem cvičil až do teď. Zítra se určitě ani nepostavím.

Posledních pár schodů sjedu po pozadí a chvíli dole sedím se slzami v očích.

Konečně jsem u lednice. No jo, když tak o tom přemýšlím, jak to že tu má lednici? Budu se ho na to muset zeptat, jestli se teda uráčí vůbec někdy vrátit.

Otevřu to chladící zařízení a vytáhnu jednu z krabiček.

Při jídle přemýšlím, kde tak asi může být a jestli ještě žije. Co když ne? Co pak budu dělat? Vrátí se sem ten zubatý zabiják? Dá si mě k svačině?

"Ale no tak Leone! Že tě proud nebací, za takové myšlenky! Jistěže žije a vrátí se!" Udeřím se do čela.

Středa 11. Květen 2301
7:00
Zírám do lednice. Je téměř prázdná. Už předevčírem jsem začal s jídlem víc šetřit, protože mi bylo jasné, že mi zásoby dlouho nevydrží.

Jím třikrát denně a to po vcelku malých dávkách. Chtěl bych se zase jednou najíst do syta, ale podle nastávající situace mám pocit, že to bude ještě dlouho trvat.

Blázen se měl už dávno vrátit, určitě dřív než mi dojde poslední jídlo, ale nevrátil se a já začínám mít strach, že tu zemřu hlady.

Cvičím, jak jen můžu, ale s nedostatkem "pohonných hmot" to jde dost ztěžka.

Pátek 13. Květen 2301
12:05
Jídlo kompletně došlo, dnes ráno jsem měl poslední zbytky.

Cvičím už jen tak, aby si mé tělo nemohlo odvyknout na pohyb a abych se zabavil. Většinu dní čtu, nebo zkouším psát.

Zjistil jsem, že když zkouším přepisovat, nebo vymýšlet a psát nějaký konkrétní duchaplný text, jde mi to líp, ale stále to není nejlepší.
 
Neděle 15. Květen 2301
9:00
Ležím na Bláznově posteli a čtu. Mám nehorázný hlad, na který se snažím nemyslet, ale svůj žaludek obalamutit nedokážu.

9:15
Jdu se projít po domě a taky si vzít další knížku.

Stojím u knihovny, když za sebou ucítím přítomnost někoho dalšího. Pomalu se otočím a udělám krok vzad.

"Dare. Kdes nechal pána?" Zašeptám a natisknu se zády na police s knihami. Vím, že je konec. Rozsápe mě na hadry.

Šelma se olízne a vydá se ke mně. Už nemám co ztratit, zhroutím se do sedu a schoulím se do klubíčka. Už jen čekám, až přijde milosrdná smrt a já se zcela určitě opět setkám s Bláznem.



Kniha Viktor Frankenstein, o které se mluví je ve skutečnosti film od režiséra Paula McGuigana z roku 2015, pouze uveden v knižním podání.
 

Další články


Kam dál

Reklama