Neptej se - Kapitola 1

2. září 2018 v 23:57 | Shiruba |  Sekce pro Hachibiho
Den jako den, noc jako noc. Nikdy žádná změna, žádné zpestření, jen mrtvý život. Kdy se to stalo? A proč?
Žijeme v krásném a dokonalém světě, kterému vládne řád, ale víc nic. Žádné války, spory, starosti, strach, nenávist a bolest. Ale právě všechno to zlé nás dělalo to, čím jsme byli. A každá temná chvíle krásně zvýrazňovala tu světlou.
Nyní ale už nejsou hezké a špatné dny, teď už jsou prostě jen dny. Každý má svou roli, svůj domov, obživu, úkoly, které by měl plnit a svým způsobem neomezené možnosti. Můžeme všechno, pokud to není v rozporu se zákonem.
Neexistuje nezaměstnanost, takže si každý může svým způsobem téměř všechno dovolit. Nikdo není znevýhodněn.
Ale nikdo už nemá chuť jezdit na krásné dovolené, kupovat si hezké věci, nebo mít záliby. Fungujeme tak, jak nám doporučují různé psychotesty a genetické testy. Nosíme to, co řekne móda.
Ve své podstatě nám nikdo nic nezakazuje, ale ani nepovoluje. Co je doporučeno, to by se mělo brát vážně a měli bychom se tím řídit.
Kdysi by kdekdo mohl říct: "Život bez zákazů? To je ráj, ne?" Není. Dříve, když se něco zakázalo, většinou to vyvolalo vlnu emocí. Ale když můžete všechno a nic, tak už nic není tak zajímavé, jak bylo.
Ztratili jsme to nejcennější, co jsme měli, ale necenili jsme si toho. Naše lidství.
Co jsme dnes? Jsme jen loutky, prázdné schránky bez duše, které nic necítí. Jsme zbyteční, nahraditelní a bezcenní.

Jsem studentem víceletého gymnázia, stupeň Sexta. Máme hodinu historie. Je to vcelku zajímavé. Poslouchám výklad paní učitelky a něco uvnitř mě takřka přede, když slyším o všech těch "hrůzách" minulých tisíciletí.
"Madam." Přihlásím se zdvořile o slovo. "Náš svět funguje prakticky především pouze o elektronice. Co by se čistě teoreticky stalo, kdyby proud v celém světě vypadl?"
"To se stát nemůže, takže není třeba o takových věcech polemizovat." Odvětí mi, aniž by u toho dala najevo jakékoliv emoce.
"Ale i tak, co kdyby se to stalo?" Nedám se jen tak odbýt.
"Řekla jsem, že je to nemožné. Máš irelevantní otázky. Je to už kolikátá v tomhle týdnu. Měl by sis dojít na vyšetření, nebo se uklidnit. Nikdo na ty tvé otázky není zvědavý." Stále nedala najevo žádnou emoci, ale já vím, že se zlobí. A je zmatená. Nechápe, proč někdo narušuje stálost a chlad tohoto života. Nikdo to nechápe. Mý spolužáci zatím ani nepostřehli, že se něco začíná dít, ale ona si to uvědomuje.
"Omlouvám se madam, už se to nestane." Omluvím se, ale na tváři se mi usadí lehký a téměř neznatelný úšklebek. Jsem jediný v celé škole, kdo dokáže učitele nějakým způsobem rozčílit, ačkoliv jsem je ještě nikdy nedonutil křičet.
Tahle moje malá rebelie začala asi před dvěma měsíci. Jednou večer jsem se zamyslel nad svým životem i světem a dospěl jsem k názoru, že je něco špatně.
Začal jsem hodně číst knihy, hlavně z období válek a nepokojů.
A učitelům jsem započal klást dotazy. Zpočátku mi na ně odpovídali, nebo mě nějak přesvědčili diplomaticky mlčet, ale stupňuje se to a já vím, že je jednou donutím mě nenávidět. Chci je slyšet řvát nadávky a urážky na mou adresu, chci vidět ten oheň v jejich očích, jak to popisují ve starých knihách. Chci vidět emoce.
Jdu domů a přemýšlím, co bych tak podnikl, aby to lidi trochu posunulo.
Zastavím uprostřed cesty, čímž znejistím pár kolemjdoucích, kteří zřejmě nečekali, že by zde mohla být jakákoliv překážka.
Rozhlédnu se po městě kolem sebe a vydám se k nákupnímu centru. Uvnitř zajdu do jednoho obchodu s oblečením.
"Dobrý den, máte tu prosím látky?" Usměji se na starší ženu.
"Dobrý den, jak myslíte látky?" Vypadá překvapeně, není divu, dnes se látky sami o sobě už skoro vůbec nekupují, proto taky již neexistuje samostatný obchod s látkami.
"Myslím kusy látek, v některých obchodech to mají."
"Ach ano, jistě, pojďte za mnou."
Jsem přiveden do poměrně malé temné místnosti bez oken a tam jsou v regálech celé balíky, nebo i jen kusy látek.
"Musím se vrátit k pokladně, jsou tu kamery, kdybyste něco potřeboval, stačí dost nahlas promluvit, nebo dát vědět kamerou." Madam odejde a já se rozhlédnu po štosech.
Po hodné chvíli si vezmu celé balení tmavé, maskáčové látky, dál zbytky černé a světlé pískové.
K tomu si na pokladně vyberu zipy, knoflíky, jehly a nitě.
Je zvláštní, že se prodavačka ani neptá, k čemu to chci, ačkoliv, tady se nikdo na nic neptá, krom mě.
Doma zapnu počítač a vyhledám si střihy na kalhoty a mikiny. To je na tomhle světě jediné fajn, najde se všechno, skoro. Jak shodit celou elektrickou síť se bohužel najít nedá.
Celou noc se snažím dát do kupy alespoň jednu věc, ale zatím mi to moc nejde. Je to těžší, než se to tvářilo.
Ráno jsem unavený a mám problém i jen vyjít z domu. Krásné to zpestření. Ještě se mi nestalo, abych probděl celou noc.
Ve škole se mě učitelé ptají o hodinách častěji než normálně. Zřejmě jsou pohoršeni mým zevnějškem. To mají ale blbé.

Týden od prvního pokusu a konečně jsem úspěšný.
Jsou dvě hodiny ráno a na mé posteli jsou již položeny maskáčové kalhoty s mnoha kapsami a bunda s kapucí.
Usměju se od ucha k uchu. Jsem spokojený. Něco podobného potřebuji vytvořit ještě v černé a písčité barvě. Ale dnes už půjdu spát.

Ráno s dobrou náladou vstanu a pohlédnu na sebe do zrcadla. Prohrábnu si své po ramena dlouhé černé vlasy a zašklebím se. Vytáhnu holicí strojek a vlasy během chvíle popadají na má ramena a zem. Teď vypadám jako jeden z vojáku ve válečných dobách.
Vezmu si rifle, které místy lehce roztrhnu a z černého trika urvu rukávy. Hodím přes sebe ušitou maskáčovou bundu a na oči dám černé brýle.
Zřejmě přijdu pozdě do školy, ale to nevadí, stejně máme první dvě hodiny češtinu a tu mám nastudovanou tam a zpět.

Zaklepu na dveře třídy a sebevědomě vstoupím.
"Ale, kdopak se nám to přišel ukázat. Máš absurdní otázky a ještě chodíš pozdě? Sedni si, zatím to řešit nebudu, ale běda, jestli se to bude opakovat. A sundej si ty brýle."
Už je to tu, už to začíná. Cítím to.
S úsměvem si sednu a všichni na mě zírají.
"Vrátíme se k látce a tohoto narušení si nebudeme všímat." Rozkáže žena a já slyším ten chvějící se hlas.
Celou hodinu jí upřeně pozoruji. Dívám se jí zpříma do očí a bavím se nad její nervozitou. Má strach a je zoufalá, to se mi líbí.
Celý den je jinak nudný, ale poslední hodinu máme historii, kterou učí tatáž žena jako češtinu. Ooh, jak já se na tuto hodinu těšil. Bude tak vzrušující.
Dvacet minut. To je doba uplynulá od začátku hodiny a paní učitelka začíná mít dost.
Potí se, chvěje a často polyká. Je to nádherné. Podívá se na mě a já si olíznu rty, zřejmě jí to vyděsilo, protože se jí zaleskly slzy v očích a ucouvla.
"TAK DOST! OKAMŽITĚ OPUSŤ TUTO TŘÍDU! HNED! A zamysli se nad tím, co vlastně děláš." Několik dalších dlouhých minut trpěla pod mým upřeným pohledem, až to nevydržela a její hlas se rozlehl třídou v zoufalém a nenávistném křiku.
Na mé tváři se rozlil pobavený a zcela spokojený úsměv. Lehce jsem naklonil hlavu na stranu a s lehkostí se zvedl ze židle. Bez jediného slova jsem se vydal ke dveřím, u kterých jsem se ještě zastavil, pootočil hlavu, aby mi viděla do tváře a poslal jí vzdušný polibek doprovázený šibalským mrknutím oka. Ten její pohled byl k nezaplacení. Chudinka, musela si z toho sednout, a kdo ví, jestli se nerozbrečela po mém odchodu.

Jdu domů. Mise splněna. A mise byla: donutit někoho ke křiku. Což jsem zvládl na výbornou. Teď můžu zvednout laťku.

Přijdu domů, vytáhnu velký cestovní batoh, který jsem si koupil již dávno a začnu do něj skládat věci, které bych mohl potřebovat.
Na závěr nechám sestře, se kterou žiju na stole svůj mobil, na kterém svítí zpráva: "Odpusť mi."
Moc toho nelituji, že jí opouštím, je stejně prázdná, jako každý jiný.
Potřeboval bych zbraně, ale ty se krom nože koupit nedají a vyrábět je neumím, takže si pro ně budu muset zajít.

Stojím před muzeem zbraní. Tohle je jediné místo, kde se dá ještě najít pistole, nebo samopal. Pak ještě v jediné vládní zbrojnici v zemi, ale tam se mi nechce.
Koupím si normální lístek a nejdřív to tam celé projdu a zjistím, kde co je.
Po prohlídce si zajdu do železářství pro provaz, pořádný nůž, skoby a velké kladivo. Je sice s podivem, že tu takové věci mají, ale v dnešní době se dá sehnat téměř cokoliv a kdykoliv. Ale muž za pokladnou má kuráž a zeptá se, na co ty věci chci.
"Chci jet do hor a být horolezcem, pane." Oznámím mu s nadšeným úsměvem. Chlap už se radši ani neptá a nedůvěřivě mě doprovází pohledem až k východu.

Sednu si v koutě nějaké kavárny, objednám si něco k jídlu a horkou čokoládu, vytáhnu nastříhané kusy látek a začnu šít. To mi vydrží až do večera, než padne tma a já se můžu vydat na svou další misi.
 

Další články


Kam dál

Reklama