Miluji Tě. Miluj mě. (část 5)

16. května 2018 v 2:28 | Shiruba |  Jednorázové náhodné povídky (Pro Haar)
Další den se vleče znaveně do školy, ale nejradši by to otočil a běžel za nejdůležitějším člověkem jeho života.
V šatně se střetne se Sandrou a Niko, které se smějí a o něčem si povídají. Je zvláštní je vidět tak uvolněné a upřímně šťastné.
"Dobré ráno, holky." Pozdraví, ale ani se neusměje, jen projde ke své skřínce a přezuje se.
"Ahoj Theodore, jak Ti je?" Zeptá se zdvořile Sandra.
"Skvěle." Nadhodí bezduše.
Obě dívky reakce překvapí a znervózní.
"Hele, co se stalo?" Tentokrát se ujme slova rudovláska.
"Nezajímá to ani jednu z vás, tak se prosím neptejte. O soucit nestojím." Znaveně odejde.
"Myslím, že se pohádal s černovlasým." Napadlo Niko.
"Proč myslíš?"
"Protože s ním nepřišel."
"A to víš jak? Přišli jsme dřív než Theodor."
"Okno, brouku, okno."
Sandra se podívá za sebe na okno a rozesměje se.
"Možná by si s ním měl někdo promluvit." Dlouhovláska se opět otočí směrem, jímž odešel spolužák.
"Jasně, až na to, že Ty jsi ho párkrát zesměšnila před celou třídou a já ho zbila. Ani se mu nedivím, že radši bere roha a nevěří nám."
"Když to řekneš takhle, zní to hrozně."
"Zní to přesně tak, jak to je."
"Asi to bude znít divně, ale je mi ho nějak líto."
"Líto? Opravdu jsi řekla, že je Ti někoho líto?"
"Ehm, no jo. A je to Tvoje vina." Ušklíbne se.
"Moje?" Menší z dvojice nadzdvihne obočí v úžasu.
"A koho jiného? Od doby co jsi mě vytáhla ven, se chodím bavit a ztrácím svou bezcitnou pověst." Ušklíbne se.
"Tak to odvádím dobrou práci." Rudovláska se pousměje. "Promluvím s ním."
"Cože?" Sandra je lehce dezorientovaná změnou tématu, ale brzy pochopí. "Proč?"
"Protože Tobě by to ještě víc pošramotilo pověst a já mu něco dlužím."
"Když myslíš." Pokrčí rameny a s Niko po boku se vydá do třídy.

V učebně je jen pár lidí. Dívky si odnesou věci ke svým lavicím, ale usedne pouze brunetka, druhá slečna vyrazí ke smutnému blondýnovi.
"Ahoj?" Sedne si na židli spolužáka sedícího před Theodorem a pohlédne chlapci do tváře.
"Už jsme se zdravili." Odvětí tiše mladík.
"Jo, já vím."
"Co chceš?"
"Omluvit se."
"Proč?"
"Ani nevím, ale krom omluvy jsem se chtěla zeptat, jestli se něco nestalo mezi tebou a tvým spojencem? Všimla jsem si, že s tebou dneska nešel."
"Proč tě to zajímá?"
"Možná protože ty jsi pro něj totéž co pro mě Sandra. Rvala jsem se s ním a oba jsme měli stejný důvod. Pomstu. Svým způsobem byl mým soupeřem, nebo tak něco, tak mě to jen zajímá."
"Je v nemocnici." Rezignuje nakonec. Beztak nezáleží na tom, kdo to bude a nebude vědět, vlastně nezáleží už vůbec na ničem.
"Aha, promiň, to už chápu, že jsi jak tělo bez duše."
"Jak to můžeš chápat?" Mluví tiše.
"Před chvíli jsem to říkala. Ty a emouš, já a Sandra." Zelené oči vzhlédnou a střetnou se s modrými.
"Mám strach, že umře." Zasýpá. "Má otavu krve. Prakticky jsme prohodili pár slov, když už jsem měl odcházet a on se najednou složil k zemi, takže jsme se v nemocnici jen vyměnili." Do očí se mu nahrnou slzy, ale snaží se je mírnit.
"On to zvládne, uvidíš." Poplácá ho po rameni. "Je silný, bude ok."
"A co když ne? Co pak?"
"Nepřemýšlej nad tou horší možností a bude to ok." Usměje se Niko a dá se na odchod. "Zatím čau."
"Ahoj." Zašeptá a pohlédne z okna na modrou oblohu. "Prosím, Same, musíš to zvládnout. Nenechávej mě tu."
Celý den je tichý a jediný, s kým je ochoten mluvit, krom učitelů, jsou Sandra a Niko. Nikomu nevěří, ani těm dvěma nějak zvlášť ne, ale v současné chvíli jsou nejdůvěryhodnějšími bytostmi v celé škole.
Na konci dne, když už chce, jako téměř poslední odejít ze třídy, mu na rameni přistane čísi ruka. Prudce vzhlédne a zjistí, že je to jeho nešťastná láska.
"Potřebuješ něco?" Zeptá se tiše a rozhlédne se po třídě. Jsou tam sami.
"Omlouvám se." Sandřiny oči lehce změknou a i její hlas se zná jemnější.
"Nemusíš. Ani jedna mi nic nedlužíte."
"Právě že dlužíme. A já obzvlášť. Je na tom hodně zle?"
"Proč se najednou zajímáte?"
"Protože už i my pochopily, jaké to je k někomu přilnout. I já to pochopila. Možná už dokonce chápu, proč jsi se ani po mnohých nezdarech nevzdal a snažil ses dál. Teď mě mrzí, že jsem to právě já, kdo tak moc uchvátil tvé srdce, ale doufám, že najdeš někoho, kdo tě na rozdíl ode mě dokáže ocenit a dá ti tolik lásky, kolik ty jí. A děkuji ti."
"Za co?" Theodor je značně překvapen. Nejen dlouhým monologem, kterého se mu dostalo, ale celou touto situací, nejvíce však poděkováním.
"Nebýt tebe, možná bych nikdy nešla ven s Niko a nikdy bych nezjistila, jak úžasná bytost to je. A ač ti tím zřejmě zlomím srdce ještě víc, Niko je prvním člověkem v mém životě, kterého upřímně miluji a to se všemi jejími chybami. Za to všechno ti natisíckrát děkuji." Ledová královna mu věnuje vřelý a láskyplný úsměv. "Přeji ti mnoho štěstí." S těmito slovy odejde.
Před školou se připojí k čekající rudovlásce a vyjdou vstříc domovu.

Blonďák ještě dobu sedí v prázdné třídě a přemýšlí o dívčiných slovech.
"Miluje jí? Myslela tím opravdu milovat, jako milovat? Mé šance jsou jednou pro vždy pryč. Čím dál lepší."
S překvapením si však sám uvědomí, že ho to už nebolí tolik, jak by mělo.

Uplynul měsíc ode dne, kdy Theodora pustili z nemocnice, aby si tam vzápětí nechali Sama. Během té doby paní Orlická zařídila, aby dostala Sama do pěstounské péče, než mu bude osmnáct.

Prší a ulicemi kráčí unavená, nešťastná osoba, dříve tak úsměvná a věčně pozitivní. Vlasy i šaty už má promáčené a zelené oči jsou vyhaslé.
Pomalým krokem se blíží k místu, které již měsíc dennodenně navštěvuje.
Nezúčastněně projde nemocnicí a vstoupí do pokoje svého přítele.
Chvíli stojí ve dveřích a zírá na prázdné lůžko. PRÁZDNÉ. Pokoj vyklizený a nikde ani náznak, že by tu v blízké době někdo přebýval.
"Teto!" Theodor vyběhne z pokoje a řítí se chodbami, dokud nenajde Zuzanu, blízkou kamarádku své matky. "Teto! Kde je? Co je s ním? Prosím, kde je?" Blondýn se chvěje a zoufale pláče, v očích naprosté zoufalství.
"No tak, Theo, uklidni se prosím. Asi bys měl jít dnes domů, ano?"
"Co je s ním? Prosím, že je v pořádku!"
"Theodore, prosím, jdi domů." Požádá ho naposledy smířlivým hlasem žena a mladík se s usedavým pláčem rozběhne k domovu.
"Mami!" Vrazí do dveří a vrhne se matce do náruče. "Mami, on je pryč. Zmizel! A teta mi nechce nic říct! Prosím, že je naživu!" Zhroutí se na kolena.
"Theo, sundej si boty a pojď se mnou do obýváku, ano?" Pohladí syna po neupravených, mokrých vlasech a on tiše přikývne.
Když klesne na sedačku, opět se usedavě rozpláče.
"On je mrtví, je pryč."
"Hned jsem tu, ano?" Pohladí ho opatrně maminka a na chvíli odejde.
Během chvíle Theodor ucítí něžné, ale pevné objetí. Vzhlédne a hnědé oči se střetnou s jasně modrýma.
"Same."
"Ahoj Theo." Černovlasý, nebo spíše, teď už z větší části hnědovlasý mladík se usměje a utře příteli slzy.
"Sa-" Nedokáže ani doříct a opět se rozvzlyká. Když konečně pochopí, co se vlastně děje, skočí Samovi kolem krku a svalí ho na gauč.
"Theo." Zašeptá emoušek a pevně k sobě blonďáčka přitiskne.
"Jak-jak Ti je?" Dostane ze sebe konečně Theodor.
"Přiškrceně, ale jinak fajn."
"Oh, promiň, já nechtěl, neublížil jsem Ti?" Rychle se posadí a začne ohledávat kamarádovu hruď, jestli mu ještě něco nezlomil.
"To je v pořádku, můj maličký." Pohladí opět blonďaté vlasy a přitáhne si Thea zpět do náruče.
"Strašně jsi mi chyběl. A když už jsem Tě neviděl v nemocnici, bál jsem se, že-"
"Myslíš, že bych Tě tu nechal samotného? Nebuď blázen, kdo by se pak rval s Niko a chránil Ti záda?" Zasměje se Sam, lehce od sebe svého společníka odtáhne a pohlédne mu do očí.
"Tak s rvaním s Niko je konec." Konečně se pousmál i hnědooký chlapec.
"Jak to? Snad ta malá ještěrka nestihla skončit na vozíčku?" Uchechtne se Sam a Theodora to rozesměje.
"Ne, neboj, obě ještěrky jsou v pořádku, dokonce až moc v pořádku. Ale daly si se mnou mír."
Modroočkovi poklesne čelist v neskrývaném překvapení.
"Co že to?"
"Byl jsi v nemocnici měsíc Same. Víš, co to pro mě bylo? A v nich se, já nevím, asi hnulo svědomí, nebo srdce, a když viděly, že to nezvládám, přišli za mnou, omluvily se a dodávaly mi sílu. Nevím proč, najednou jsou obě jiné."
"Tak tomu uvěřím leda, až je uvidím na vlastní oči. Jo a už Ti Tvoje mamka řekla tu super zprávu?"
"Super zprávu?" Theo se s pozdvihnutým obočím otočí k matce, která se po celou dobu opírá o futra dveří a s úsměvem je pozoruje. "Jakou zprávu?"
"Nechtěla jsem Ti to zatím říkat, protože jsme pořád nevěděli, jestli se Sam probere, ale pomocí pár kontaktů se mi podařilo získat Sama do pěstounské péče."
"Cože? Takže, teď bude Sam bydlet s námi? To je skvělí!" Vyskočí a nadšeně se vrhne mámě kolem krku. "Dneska je nejlepší den mého života!"
"Jsem ráda, že máš radost, Tvá sestra z toho tak moc nadšená nebyla."
"Ona už to ví?"
"Zmínila jsem se před ní o návrhu, nic víc. I tak jsem se bála, že si mě dá na stříbrném podnose."
"Ach tak."
"Ale podívejme, my o vlku a vlk nám přijel. Tak, co kdybyste šli teď do pokoje kluci, a já jí tu radostnou zprávu sdělím." Mrkne na ně žena.
"Nepočkáme na představení?" Zasměje se Sam.
"Ne ne, Samíku, my teď pěkně vyklidíme pole a schováme se v zákopech." Theodor chytne kamaráda za ruku, vytáhne ho na nohy a rozběhne se s ním do pokoje.
Když se zavřou dveře, oba mladíci se rozesmějí a posadí se spolu na postel.
"Kdy Tě vlastně pustili z nemocnice?" Napadne Theodora.
"Někdy kolem deváté ráno. Ale probral jsem se už někdy minulý týden."
"Cože? A to jsi mě nechal trápit o týden dýl? To od Tebe není hezký." Blondýn se zatváří uraženě a otočí se k černovlasému zády s rukama založenýma na hrudi.
"Ale no tak, Theo, snad by ses na mě nezlobil." Sam ho obejme kolem pasu a opře si hlavu o jeho rameno. "Hold ses nikdy netrefil na chvíli, kdy jsem byl vzhůru."
"Jak já Tě znám, určitě jsi zcela upřímně a vesele mrtvolku předstíral i když jsi vzhůru byl."
"Ehm, možná jednou."
"Co?" Theodor se hbitě otočí a podívá se do nádherných očí svého společníka. "Sadisto." Sklopí pohled a nad upřeným pohledem zrudne. "To se dělá, takhle mě trápit?"
"Nezlob se andílku. Nechtěl jsem Tě trápit. Věděl jsem, že mě brzy pustí a říkal jsem si, že pak budeš mít třeba o to větší radost." Sam Theodora obejme kolem ramen a políbí ho do vlasů. Blonďáček se v hřejivé náruči schoulí a usměje se.
"To nemyslíš vážně!" Zazní do ticha odkudsi z přízemí.
"Už to ví." Ušklíbne se zelenooký.
"Jo a nezdá se, že by z toho měla radost."
"To má blbý. Ty, Samíčku, nevíš kolik je?"
"Kolem šesti, proč?"
"Co takhle zavolat holkám a dát spycha?"
"Holkám?"
"No jo, myslím Niko a Sandru."
"Nevím, jestli je chci hned po probuzení vidět."
"Tak s tím probuzením bych to nepřeháněl. Jen pojď, bude sranda." Theodor se vymaní z hřejivé náruče a šibalsky pohlédne na přítele.
"Pche, to určitě. Maximálně mi to zničí pověst. Uvědom si laskavě, jak vypadám."
"Jen lehce vybledle. Hele, co je horší? Vidět se s dobře naladěnejma holkama, nebo být v domě s mou naštvanou sestrou?"
"To je prašť jako uhoď, ale fajn, jdem ven."
"Super." Hbitě vytáhne mobil a instinktivně vytočí číslo. "Ahoj Niko, nechcete jít se Sandrou chvilku ven? Jo? Tak super, za deset minut v parku."
"Ty si pamatuješ číslo na Niko nazpaměť?"
"Ne, na Sandru, ale ony spolu tráví hodně času, takže je celkem časté, že volám na mobil jedné, ale vezme to ta druhá."
"Taky dobrý."
"Tak pojď."
Seběhnou dolů a Theodor nenápadně dá vědět matce, že jdou ven. Ta jen kývne a naznačí, ať už jsou radši pryč.
"Od kdy znáš číslo na Sandru?" Zeptá se cestou do parku Sam.
"Od vždy, ale dřív jsem toho nevyužíval, protože by mě blokovala, a taky jsem neměl odvahu."
"Ok a od kdy se vyloženě bavíte?"
"Od doby, co Ty jsi ležel na mém místě v nemocnici."
"Čau Theo, co to je? Už se zase družíš, nebo co?" Pozdraví Niko a kývne směrem k emouškovi, kterého díky odrostlým vlasům a nenalíčeným očím nepozná.
"Ahoj holky." Pozdraví se šťastným úsměvem blonďák a v návalu štěstí obě dívky obejme.
"Ou, ahoj, víš, že na objímání moc nejsem. Co se děje, že jsi tak veselý?" Zeptá se zaraženě dlouhovláska.
"Tohle se děje." Spokojeně ukáže na šklebícího se Sama.
"A to je?" Sandra pozvedne obočí.
"Krásný dobrý večer, vy dvě příšery." Zasměje se tmavovlasý a Niko to v té chvíli dojde.
"U všech temnejch bytostí a svatý k tomu, snad to není emouš!?"
"V celé své kráse, drahá bestijko. Tedy, to co z ní zbylo."
"No jo, je to Sam." Přikývne Theodor.
"Vítej mezi živými. Neber si to osobně, ale vypadáš strašně." Pousměje se brunetka.
"Vřele díky, myslím, že bys nevypadala o moc líp." Opětuje jí úsměv.
"Tak proto jsi zněl už v telefonu tak vesele."
"Co kdybychom takhle společně někam zašli, když už jsme se sešli?" Napadne Thea.
"Tak jo, já s Niko známe fajn místo." Přikývne překvapivě Sandra, která vypadá taky podezřele vesele.
"Je zvláštní vás dvě vidět veselé a přátelské." Neodpustí si Sam.
"Je zvláštní tebe vidět bez líčidel."
"No jo, když jsme u toho, nemůžeme jít mezi lidi, až se sám trochu-eh-zkulturním? To znamená nejdřív tak zítra?"
"Ale no tak Samíku, snad se nám nestydíš?" Rozesměje se Theodor. Jen pojď. Dámy veďte nás, budeme vás následovat."
"Theooo." Pokusí se naposledy o protest.
"Žádné námitky." Chytne modrookého za ruku a rázně vyjde za dívkami. Sam pohlédne na jejich spojené ruce a s úsměvem sevře přítelovu ruku v té své.
Když se usadí v rohu sálu na polstované rohové lavici a objednají si pití, dají se do řeči.
"Kdy tě probrali, Same?" Optá se Niko.
"Před týdnem, ale mezi lidi jsem se vrátil dneska. Co se s vámi dvěma stalo?"
"No, ehm, dalo by se říct - nehoda? Chybka? Osud? Já ani nevím." Zamyslí se Sandra.
"Houby, víš, jak jsem jí prvně vytáhla ven?" Ušklíbne se Niko.
"No?"
"Tak prostě jsme ten den uzavřely pakt, to víš. Pak jak zmlátili Theodora, tak se v Sandře hnulo asi svědomí, nebo nevím, co to bylo a prostě chtěla někam vyrazit, tak jsme šly sem. A prostě tu noc se v nás asi něco probudilo. Pak jsi skončil v nemocnici zas ty, protože vy dva evidentně nemáte nic lepšího na programu, než se válet ve špitálu a tadyhle blonďáček se nám sesypal, tak jsme se rozhodly s ním usmířit, protože nás to svědomí už žralo obě. No a je to asi čtrnáct dní, co jsme spolu začaly tak trochu chodit."
"Moment, co jsi to právě řekla? Kdo s kým začal chodit?" Sam strne a chvíli na všechny tři přísedící zírá.
"Já a Sandra. Neboj, nemusíš žárlit." Mrkne na něj.
Mladík pohlédne na svého blonďatého přítele a zjistí, že ten se jen pobaveně culí.
"Za prvé nežárlím a za druhé, s Tebou to nic nedělá? Myslím, jejich vztah."
"Upřímně? Ne, ani ne. Víš, když jsi byl v nemocnici, stalo se toho trochu víc. Sháněl Tě párkrát nějaký tvůj spolužák. Dakson tuším."
"A sakra."
"No, když se na Tebe ptal asi po třetí, nedalo mi to a zeptal jsem se ho, co po Tobě chce. Začal mi tvrdit, že spolu něco máte, jako že něco víc. Upřímně mě tím celkem dožral a upozornil jsem ho, že kdybys Ty někoho měl, musel bych o tom něco vědět, tak ať od Tebe kouká držet pracky dál a jde k čertu. Pak si ten den ze mě dělaly tyhle dvě potvory srandu, že mé srdce taky nabralo jiné obrátky a podobně. No, když se nad tím tak zamyslím, ono asi na tom něco bude. Nevím, kdy se Ti to podařilo, ale získal sis mě víc než Sandra a to už je co říct.
Sam na něj chvíli jen zaraženě zírá a snaží se zpracovat informace.
"Takže na rovinu Theo, snažíš se mi mírně naznačit, že jsi do mě možná i zamilovaný?" Zeptá se velice opatrně.
"Kdyby ano, vyděsilo by Tě to tak moc?" Zelenooký lehce posmutní.
"Nejdřív řekni ano, ne."
"Ano." Pípne a sklopí pohled.
Sam ho chvíli pozoruje, než uchopí přítelovu tvář do rukou a vtiskne mu dlouhý polibek. Theodor obmotá po chvíli překvapení své ruce kolem jeho krku.
Nyní Samovi dochází, proč si tak užíval dotýkat se jeho těla a proč polibek s Daksem pro něj byl snesitelný a relativně vzrušující, ale nechtěl by ho opakovat. Jeho srdce patří a pouze a jedině Theodorvi.
"Eh, jestli už jste skončili kluci, možná by bylo dobré se vrátit na zem." Ušklíbá se Niko.
"Hups, pardon." Omluví se Tho a oba se opět narovnají rudí jak raci.
"V poho, já jen abyste to moc nepřeháněli."
"Hele, nevím, proč mě to napadlo zrovna teď. Ale když jsme se s Theem seznámili a on mi vyprávěl o Tobě Sandro, byl zcela přesvědčen, že máš nějaké děsivé tajemství. Mě to prostě pořád vrtá hlavou, jestli jsi měla fakt jen nějak problém, nebo jsi byla, jak jsem říkal já, nepřátelská od přírody."
"Eh, asi se ptáš na mou dřívější odtažitost a nepřátelství, že?"
"Mhm." Přikývne.
"No, tak když už tu máme takový důvěrný kroužek a na mě začíná působit ten drink, co jsem do sebe kopla, tak já vám to řeknu. Ve školce mě celkem dost šikanovali a to hlavně kluci. Taky jsem měla bratra, kterej, no řekněme byl celkem zvrhlej a obtěžoval mě a já od té doby měla bytostný odpor k mužům a nesnášela jsem společnost. Bráchu za to později zavřeli. Nikdy jsem za ním v kriminálu nebyla. Máma s tátou se kvůli tomu pak rozvedli, protože máma ho chtěla vydědit, ale táta ne. Jste první a poslední, komu tyto informace sděluji a pokud je vyzradíte, věřte, že skončím v lochu i já, za trojnásobnou vraždu." Dopověděla a na tváři se jí objevil hořký úsměv.
"No páni, tak to je silný." Konstatuje Niko.
"Že? Sakra, my se měli vsadit, měl jsem pravdu, Ty přírodo." Utrousí Theodor a všichni se rozesmějí.


V podniku strávila celá skupinka takřka celou noc. Nad ránem se po dvojicích rozešli a vrátili se domů.
Mia, Theodorova sestra nakonec, ač nerada, nového člena rodiny přijala a o skutečném vztahu mezi Samem a Theodorem věděly dlouhou dobu pouze Sandra s Niko….a paní Orlická, které jejich láska neunikla.
Co se týče Samovi matky, nikdy už se neukázala a svého syna ani muže nehledala. A ani Sam jí netoužil již více spatřit.
 

Další články


Kam dál

Reklama